Tak už je to tady - jsme novoroční! No teda týden tradičně začíná nedělí, tedy Silvestrem. A nebyl by to žádnej Silvestr, kdybychom nevytáhli hOlinku na pořádnej výlet. No, letos teda úplně pořádnej nebyl, protože fakt ale bylo šeredně. Tak jsme jí předvedli, jak dobře vypadají tekoucí vodopády na Ploučnici, to nikdy neviděla! Cestou zpět jsme se všichni bezmála rozpustili. Ale vyvětráni jsme nabyli sil na překonání velkých těžkostí, které s padajícím večerem přicházely - ten rambajz je fakt otravnej. Ale já jsem překvapil své lidi, když jsem i večerní výlet předpůlnoční mezi ruprechtické baráky zvládl bez ztráty kytičky, ignoroval jsem veškeré rakety, dělbuchy a kaťuše, a že toho teda už v 11 bylo.
Jinak celý týden se z toho vlastně léčíme. Páník polyká pilulky, páčtože je celej nějakej poškozenej, no nemá slavit, žeju. No a my sami s paničkou toho Chrudoše prostě nerozjedeme, abychom se vypravili na nějakou výpravu sami. Tak musíme trpně čekat, až se páník uráčí někam vyrazit. Na jeho omluvu budiž přiznáno, že jednak se tváří, jakože má furt co dělat a pak taky to počasí, to je fakt tristní. Tma, pořád tma, a k tomu permanentní mokro ať už deštné nebo sněžné, prostě mokro. Uznávám, že i mně se to smeká, natož jemu, když je tak, jak to jen říct, šikovnej ;-) Ale něco jsme přece ušli.
Vrcholem týdne ale byl dnešní výlet, kdy to zas holt trochu přehnali, jak jen mí lidi uměj. A tak s čerstvě nabytými kily z dosud nerozpuštěného cukroví, čekulád a vůbec hor potravin jsme vyrazili objevovat Malou a Velkou Bukovou v bývalém malém Rusku u Ralska. Zapomenutý kraj s vypuštěnými zubry (neviděli jsme ani kopýtka), ktraj, který si říká o co nejrychlejší zabydlení, jak je pěknej. A byli jsme tam sami, jen se sluníčkem. No teda potkali jsme až na konci cesty jednou malinkatou tříčlenou výpravu. JInak fakt úplně sami. Jo, ještě nějací ekologové tam na motorkách testovali kopce, ty jsme neviděli, jen slyšeli a cítili. Ale jinak - krásnej kraj, nikde nikdo.
Psáno 6.12.2018

Dneska jsem byl volit! No teda počkal jsem na ně v Chrudošovi, nemůžu najít občanku totiž. Ale dohlídnul jsem na to, aby měli každej svou obálku a pro jistotu jsem paničce připomněl, že je slušný chodit volit oblečená, přece jen...
No pak jsem si to dost užil v lesíku, pod nohama trochu firnu, to já miluju, inu Španěl. Poskákal jsem, poběhal s klacíkem i hadříkem (šlohnul jsem ho paničce, když mi odstraňovala Nike značky, které si vytvářím úplně sám na čele, tváři, boku, temeni, krku, stehýnku, ramínku ...). Prostě konečně venku! Stejnak si myslím, že jsem široko daleko nejutlačovanější doga, všichni určitě jsou furt někde na výletech, bloumají lesíky, honí zvěř, slézají skály, brodí či přeplouvají řeky, honí jiné psíky, to všechno, co já vůbec nemám, nejvýše třikrát týdně. Je ale fakt divný, že když už konečně vyrazíme, tak jsme v tom lese sami...
V týdnu, jak jsem již pravil, se neodehrálo vůbec ale vůbec nic! Sice jsme párkrát prošli standardní cesty lesní, ale jednak teda sami, jednak ve tmě (to je taky vlastně furt, soudím, že to má páník naschvál nastavený, aby mohl hlasitě prudit s nutností koupě nového subjektivu, kterej jakože teda tu tmu eliminuje). Stejně tak ruprechtické noční vycházky jsou prostě nudný. Dokonce ani opilce mi nenechají očuchat, případně políbit. Panička nevydrží s nervama a žene mne na druhou stranu ulice, případně musím ještě sednout. Jedinou výhodou pak je piškot, který za dokonalé provedení sedu obdržím. Stejně mi to ale přijde trochu zbytečný, protože bohatě stačí, když kopnu u babičky do dveří a hned dostanu nejmíň čtyři piškoty, a kdyby tu byl nějaký opilec, mohl bych ho jistě políbit, nebo si aspoň čuchnout. Jako když tu má babička spolužáky z univerzity z němčiny, jen paní učitelka je teda trochu odtažitá (vždycky vzpomenu Cimrmanovu poučku o Němkách), všichni ostatní mne moc milují a pak se krásně pucují. No maj přijít pořádně voblečený, žeju. No a jak mne včera babička hlídala, tak mi dala celodenní maso už v poledne (a nenutila mne louskat ty kranulky) a večír jsem ještě dostal přidáno! Jo, to by byly dny, ne jako s těmi mými lidmi, co furt jen škrtěj dobroty. Chrti to jsou!
Psáno 13.1.2018

Že může nastat doba, kdy se prostě přestane chodit na jakékoli, opakuji, jakékoli výpravy, to mne fakt vůbec nenapadlo. A přitom mohlo, už u nás ve Valladolidu jsem si je mohl líp prohlídnout, když se přiřítili že jako mě seberou mámě zpodprsu. A já trouba si říkal, jen ať záviděj, španěláci, já jedu do Sudet a budu okrasou! Budeme furt někde venku, budu nádhedně osválenej, lidi budou uslintávat blahem sotva mne uvidí, budeme se vzájemně objímat a make love.
No tak nic, jediný, co z těch vizí zbylo, je, že jsem krásně osválenej. Jen se k někomu přiblížím, abych mu projevil jižanskou nákolonnost nejlépe zočivoči, už je tu nepřejícná panička se svodítkem v tlapách a nepřipouští žádnej bližší kontakt, žárlivka jedna. No a lenivej páník zase brání rozumnému výletění, to se furt vymlouvá na nějaký práce bůhvíkde a přitom podle mne - stačí se na něj podívat - mnoho nepracuje, možná si jen tak jezdí, abych Chrudošek nezareznul.
V neděli to ještě šlo, to jsme obcházeli jakési vrchy u Jestřebí. Asi byl původní záměr krapet jinej, ale narazili jsme po několika kilometrech na myslivce do série zapojený kolem kopce a že jako prej na prasata čekaj (páník zbled), a že to musíme někam obejít. A to nastala celkem pěkná kozbojka, neb panička hned, jak se sejde z pravé cesty, znejistí a velení přebírá páník, kterej zas moc nehledí na to, že ze skal se třeba padá. Bylo mi jasný, že si cestu moc užijeme a taky že jo. Než jsme se dostali zase do civilizace, projevující se zpevněnou stezkou, minuli jsme několik rozvalin a hlavně skalních masivů, z kterých všech se páník chystal vrhat, že to je jen kousek a že cesta je skoro vidět. Naštěstí jsme ho zadrželi, jinak jsem sirota. Ovšem přírodu díky tomu jsme objevili panenskou a navíc krásně svítilo sluňko.
Ovšem celý týden už samozřejmě nestál za nic. Furt jen doma, házet sníh (už mne to nebaví, původní skoky na hrablo se změnily napřed jen v náznaky skoku a pak už jen tak jako že je doprovázím) ze dvorka, aby Chrudoš měl dobrou cestu do garáže, stezníky kolem domku pro mne a pro babičku, no a na víc evidentně nezbyly síly, na čas ať se nevymlouvaj, jak si to kdo udělá...
V pátek změna, černé svědomí evidentně zapracovalo a že můžeme někam mezi stromy. A tady že je moc sněhu, tak ne k nám pod Pilzberk (stejně nerostou), ale pojedeme na Falkenberk vulgo Sokol. No to jsme si fakt moc pomohli - sněhu po pupík místy, fakt jsme to sotva dolezli a to bylo jen pár kilásků, žádnej pořádnej nářez.
No a dneska místo výletu prý klid. Jakože já potřebuju klid?!?! Nic mi není cizejšího. Ale chápu, paniččin tatík slaví kulatiny a já tam nesmím, neb sviním koberce, tak šli slavit beze mne. A nic, žádná výslužka, nic. Až příště uvidím buřtovou babičku, udělám scénu.
Takže vlastně fotky mám jen je zahrady. Prostě vlastně jakoby ten tejden ani nebyl. Tak schválně, jestli bude něco zítra.
Psáno 20.1.2018

Už se to začíná trapně opakovat, skoro bych řekl, že nám hrozí krize z nedostatku nových podnětů. Furt totiž doma - přecházení mezi jednotlivými pelíšky, chrápání páníkovi v pracovně za zády, žebrání o přídavek masa do granulek, když se je nepovede vcucnout na první pokus. Jasně, počasí není právě lákavé, ale snad mají ty svý softšely, goratexy, tvídy, no prostě můžou se na počasí vykašlat. Já mám jen nehustý kožuch a hned bych šel ven. Ale to jsou ty kafíčka, dvojky červenýho, křehké jehněčí (no to mi taky trochu svěřili) a žádnej pohyb. JE to evidentní i na fotkách, jichž je opět, jako nakonec vždycky, málo.
Začínáme nedělí, kdy jsme nasucho zkoumali meandry Ploučnice. Dokonce jsme tam objevili Psí kostel! Tady nebyla ani teta Beta, a ta teda byla skoro všude! Myslím, že tu nejsme naposledy.
No a pak už začala ta ubíjející nuda tzv. pracovního týdne, který by se podle mne měl zakázat. Lidi vyrážejí z domku za tmy a za tmy se vracejí, tentokrát to bylo trošíčku zkomplikováno tím, že bylo potřeba trochu pomoct buřtovýmu dědovi (to je ten děda od buřtový babičky) a to je tak to jediný, co bych jim prominul. Klidně by, podle mého, mohli do práce chodit na noc - taky by to bylo za tmy a já bych měl podstatně více prostoru na spaní. A k tomu bychom stihli trochu víc chodit po venku, takto jsme se pokusili dnes věci dohnat, ale pro přehnané mokro jsme to nezvládli a raději sledujeme počítání hlasů. Jo, to jsem zapomněl podotknout - zase jsem byl volit! Fakt, je mi mmě líto, zasloužil bych si víc pozornosti.
PSáno 27.01.2018