To nám ten nový rok pěkně začíná! Už ten silvestrovský výlet byl báječný (zvlášť ty výhledy), a pak nám tady v Sudetech udeřila fakt zima! Miluju vrtání se ve sněhu, to zanořím hlavu do hlouby a jedu co fretka! No dobrá, občas ji vystrčím skrz nádech, ale není to moc často. Takto jsem zoral komplet celou zahradu, no teda skoro. Asistujou mi u toho ptáci, co je musím krmit s paničkou takovejma divnejma zrníma, co se fakt lepěj na patro a klidně jim to nechám. Ovšem ty lojový koule, těch je mi líto, panička to věší zbytečně vysoko a já na ně nedosáhnu (že by to tak chtěla?) a oni jen tak uzobávaj a vysloveně s tím šereděj, to já bych s tím byl rychle hotovej. Aspoň že na cukroví mi nelezou, bestie zobavý.
Snad i pro ten mrazík a spousty sněhu jsme víc doma. Na zahradě se smí blbnout, a přitom mi zůstávají čistý tlapátka. Všude venku je hloubkovej sníh a to prý je špatný pro moje kolena, tak mnoho nikam nechodíme, jen výchovný cesty ruprechtický. Tudle mi to ujelo a vynadal jsem trochu sousedovo berňákovi, on furt řve a tak jsem mu to jednou vrátil. No a hned byl oheň na střeše a já měo obtisknutý vodítko na zadku. Jak to, že von může a já nic? V Ruprechticích vládne nespravedlnost, to je prostě jasný.
Dneska jsme konečně hned jak jsem páníka z postele vytlačil vyrazili ven. Páník se tvářil, že jdeme někam daleko, měl foťák, dva svetry a tlustýho kulicha. Svítalo, přesto jsme na horách nebyli sami, takovej provoz ta stará rudolfovská snad ani nezná. Napřed jsem se páníkovi vysmíval, furt jako že je zima. No, otáčeli jsme kvůli mě, nějak mi promrzly tlapky nebo co, zjistil jsem snad prvně, že velmé množství tlapek je někdy nevýhodou...
Odpočívám v teplíčku, myslím, že bychom zase mohli někam vyrazit, otrnulo mi. Ale slunko už vidět není, asi počkáme.
Psáno 7.1.2017

Vždycky jsem měl zato, že sníh je báječná věc, která objektivně zvyšuje intenzitu čmoudíků a navíc je rozkošné jím plavat, hlavu hluboko zabořenou, nasávat ty znásobené pachy. Jenže, teď tu máme sněhu mocmoc a nevýhodou zásadní je, že nechodíme do lesa. Ono totiž jednak není kde odložit hybríska, jednak se to fakt boří! Pupík mi drhne, mé jemné subtilní capušky jen s velikými obtížemi tahám nahoru. Trochu poběhám a musím dlouze odpočívat. Vycházky jsou omezeny na Rupre, bloumání kolem dříve tak štěkavých kámošů, co jsou dnes zalezlí někde v teple (no, já teda většinu času taky :-)) je dost nuda, ale holt paničku nic lepšího zatím nenapadlo. A tak kroužíme kolem kostela a panička s igeliťákem čeká, až jí obdaruju. Vždycky to sebere, znalecky okoukne a pytlík vloží jako dárek do nejbližší popelnice. Myslím, že majitelé jsou šťastni.
Dneska po dlouhé době přijeli děti, teda přijeli už včera, ale tak pozdě, že jsem jim nemohl sníh řádně ukázat; oni jsou z Prahy a tam to nemaj, chudáčci. Ale dneska jsme si ukázali, jak se staví bunkry a tunely (Pražáci jsou slavní neschopností postavit včas, řádně a levně tunel), dokonce jsem jim pomohl seštelovat vázání a vyhnal je na běžky (tam jsem s nima nemoh, protože nafunění lidé na jizerskou magistrálu psíky nepouštějí), byli dneska prvně v životě. A to se teda musí oslavit! Slavím spánkem spravedlivých.
Psáno 14.01.2017

Užíváme sníh! Máme ho plnou zahradu, někdy dokonce i předsíň, to když přijdu poněkud zhurta. Nemohu se ho nabažit, je úplně báječný v něm lítat, padat, pelášit, smekat se, lovit lidi, tenisáky, míče obecně. Nesmím lovit děti (a to je jejich chyba, myslím), ovšem když páník prošlapoval mláďatům stopy a vytvářel sjezdovky, mohl jsem ho trochu lovit a bylo to báječný. Naštval se jen, když jsem mu pohladil obličej a zapomněl, že jsem se nestavil na pedykůře...
V týdnu jsem se nehnuli ze zahrady, protože u mého lesa nejde parkovat. Samozřejmě nepočítám ty čuchací toulky Ruprechticemi, sice je to lepší, jak nic, ale i tak to za nic nestojí. Ovšem na zahradě se mi to teď fakt líbí, kupříkladu když jsem slovil paničku, to bylo prostě báječný.
Byli jsme taky v Žitavě zkouknout, zda by tam nešlo bruslit. Nešlo, ale báječně se na tom zachumeleným rybníku běhá, teda.
Joo, zapomněl jsem, že teda v neděli byl trochu výlet - bloumali jsme kolem Přepeří, placka, že bys pohledal, a sněhu jak tady, jen tam ještě neprotáhli jizerskou magistrálu a tedy se tam smí. Vlastně dobrý, když se to tak vezme, na tý placce byly nejdelší výhledy z poslední doby...
Psáno 21.01.2017

Nevypadá to dobře. Páník místo svého oblíbeného čajíku nasává cosi chemického, asi to má stočený z těch budek u dálnice, kam nesmím. Pokašlává, pokašlává, souchotě má, nevydrží, jak praví klasik. Tak rychle, ať to stihnem.
Týden jsme zahájili rozjímavou štrekou okolo Herrnhutu.Tentokrát neměli být výhledy, měli jsme zkoumat jakési skulptury. Pozdě nám došlo, že naše (všech třech, zdůrazňuju) vzdělání v oblasti religiozních děl je prostě nedostatečný, doteď se hádáme, co vlastně co znamenalo. U něčeho se nehádáme, nevíme nikdo. Milým zpestřením bylo rozhodnutí paničky, že si to zkrátíme po jakési značkované cestě, protože je zima. Takový zkratky miluju, po hodině bloudění v lese jsme se objevili na sněhové pláni, kde jsem rozhodně nestačil, i mí lidi měli co dělat. No a to jsme tou plání šli nějaký 2 kiláky. Přiznám to, teda, že já jsem ke konci chtěl být nesen, ale nebylo, kdo by se toho chopil, přitom já jsem dost útlej.
V týdnu furt doma. Trochu poskočení na zahradě, ale fakt maloučko, sotva 2 hoďky denně. Občas socializační Ruprechtice (měl jsem to tu rád, ale už mi trochu lezou krkem), v kterých se srandovně zúžily silnice a zmizely chodníky, takže cesty bejvaj sice dobrodružný, ale zaploťáci jsou děsně daleko na nějaké rozumně odpovědi na ty jejich kníky. Jen jednou jsme vyrazili vyzkoumat, jak to vypadá na naší cestě pod Pilzberkem. Problém byl už zapárkovat, ale páník bravurně vhučel do závěje, paničku jsme vytáhli...No, ušli jsme jen pár kroků, protože do lesíka to fakt nejde, sníh je podstatně hlubší, jak v Rupre. Nedalo se svítit, velel jsme k návratu po překonání první bariérky.
Dneska měl být pořádný výlet. Pravda, mělo být taky jasno, to teda rozhodně nevyšlo. Navíc páník od rána jevil známky snížených chodeckých schopností. Ale na Kristýnu nás dovezl. Ovšem tam jsme jaksi nemohli vylézt z hybríska, neb foukal počítám tornád. Nezdvihalo mi to jen uši, zvihalo mne to celýho. A kosa teda fakt byla. Oběhli jsme Kristýnu, vyzdvihli několik tisícovek kachem (já rád kachničky, nejen prsíčka) z Nisy (Jak to vlastně je, když hraniční je řeka a ta teče? To jako hranice taky? Tak to by měla bejt celnice někde na Baltu, ne?) jen to pleskalo a dokonce i já, který opravdu nerad nastupuju, jsem do auta vlítnul jak pes do boudy.
Teď ho jdu přikrejt, případně mu pomůžu s ležením, jo, já jsem takovej cíťa.
Psáno 28.01.2017