Jsem utahán, unaven, zničen.Ne, že by nebylo o čem psát, naopak, je přezážitkováno, ale klíží se mi zrak, ba občas trochu i při tvorbě deníku zdřímnu a běhám a štěkám ze spaní... Tak náročné dny!
Sotva jsem trochu zregeneroval z náročného rozbalování, už jsem se musel připravovat na péči o mladé. Začali jsme tím, že jsme hned po ránu vyrazili na Ovčí vrch, to bylo oblíbené místo vycházek tety Bety, když měla potíže s tlapkama. Já jsem bez potíží a tak holt musím vytrpět paniččiny špagátové záchvaty; jedva vidí srnčí zrcátko, už mne váže, jako bych snad byl nějaký lovec či co. Sotva jsme se vrátili, už tu byli příbuzní, a že se jich vyrojilo. Mám z nich vždycky radost, protože to je zpravidla úplně jinak ochucená miska, ba děda občas i talíř k výbllizu nabídne, i když si stěžuje, že nejsem tak dobrej jak byla Betka.
O hlídání psát nemá cenu, to zná každej. Stavění lega, hraní karet či Žížal a podobných jiných ptákovin jsme si prostě užili. Letos na mne vytáhnul Kvilík auto na dálkové ovládání, s tím jsem se neskamarádil, ba trochu jsem se ho teda bál. Ale jinak - dobrý. Všichni jsme všechno báječně zvládli, kupříkladu jsme naučil děti vdechovat paniččino cukroví.
Na Silvestra jsme vyrazili hledat výhledy (to je taková úchylka posledních týdnů) na Ještědské terasy. Foukalo tak děsně, že jsem musel na Červeném kameni plazit, abych to ustál! Ovšem díky tomuto výletu jsme od babičky obdrželi ovar a to teda byla mňamina, i když ten jabkovej křen teda nemusím. Vlastní oslavu příchodu Nového roku jsem trochu zaspal. Vím, že kolem baráku lítaly světlice, ale byly mi ukradeny a dělbuchy jsem zvládnul v kladu zaspat. Naštěstí mí lidi jsou silní a oslavu správně dotáhli do konce (no, teda aspoň mi to ráno na procházce, k níž jsem je samozřejmě přinutil, říkali). Nový rok začal sněhem, no teda spíš popraškem, ale lepší něco než nic.
Dneska jsme ale konečně zase vyrazili, už jsem to potřeboval. Zase podle paničky - úžasný výhledy na Český Ráj, jizerky a Ještěd jsou jen a jen z Kopaniny. A zase nám to nějak nevyšlo :-) Ale za to určo můžou Noři a jejich hydrometeo ústav...
Psáno 2.1.2016

Mám veliké problémy rozkoukat se v novém roce. Posledních 14 dní jsem totiž s paničkou byl furt, dovolili jí to v její práci. Ano, nevyspal jsem se ba ani nijak jinak neodpočinul (snad proto ztrácím na váze), ale jinak to bylo epesné - furt bylo co dělat! Pomáhal jsem uklízet, vařit, ochutnávat, péct, hlídat plechy, kontrolovat cukroví, potom se starat o všechny příchozí, projíždět jim kapsy a vaky při odchodu, no prostě jsem se nezastavil. A teď, chudák já, se nemohu dostat do role dopoledne spícího hlídače. Pláču za dveřmi, vyhlížím své lidi, jsem nešťastný. Přicházejí pozdě, zvláště panička. Nic mi totiž nepomůže, že přiběhne páník, nasype mi do misky masíčko a kranule, ale pak si zpravidla sedne v té své studené pracovně, čučí do kompjůtru a zábava žádná. Jo, to když přiběhne panička, to je jiná kávička - cvičíme s míčem například! S páníkem raději chodím na procházky, protože on podobně jako já nemá rád ty šňůrky (stejnak bych je přetrh, kdybych chtěl) a chodíme tedy zpravidla navolno, to je mnohem příjemnější. Teď jsme byli prozkoumat, zda v novém roce těží v lomu kámen, a těžili! Pokoukali jsme, panička nám pak vynadala za fotky (teda bez vodítka nad lomem?!?!?! Grrrrrrrrrrrr), ale my to vydržíme. Určo je to lepší, než se socializovat v Ruprechticích na tkaničce, když tam všude na mne křičej psíci a já nesmím odpovídat. Jo, v lese, tam se smí blbnout.
Včera přijeli na výcvik mlaďasi, že se musí do konce víkendu naučit bruslit, lýžovat, plovat (to už skoro uměj a navíc tam já nemůžu je cvičit, neb mne do bazénu nechcou pouštět), takže se nezastavím . V přestávkách mezi jednotlivými tréninky musím asi stovat u vaření, u slednování hvězdnejch válek či prasátka Pepy, no prostě jsem na roztrhání! Už aby zase začal normální týden a já mohl přemýšlet. Nějak si myslím, že i přes všechny nářky mi to jde nejlíp. A navíc k duhu.
Psáno 8.1.2016

Celý týden nestál vůbec za nic. Asi mám zaracha, protože jsem několikrát odkopal páníka, rozpáral posledního plyšáka, roztrhal asi 4 ručníky, nanosil ze zahrady tuny bahna, překousnul vodítko (ale to se mi fakt povedlo, jedním tahem, čistej řez!). Takže se vlastně skoro vůbec nechodí ven, výchovný vycházky s paničkou nepočítám, ty jsou za trest, vodí mne okolo plotů, zpoza nichž se ozývají kámoši, co by taky mocmoc poběhali a nikdo nesmíme. Musíme se všichnit tvářit jako usedlí penzisté na výletě univerzity třetího věku, žádná psina. Naštěstí aspoň občas vyrazíme do lesíka, teď tam dokonce moc pěkně nasněžilo, lesy jsou uklizený, život tam černobílý. Zvláště dneska okolo Javoráku jsem si to moc užil, neb značnou část cesty jsme byli prvochodci, sněhu dobře 20 cm, pachů jak nastláno a panička mne skoro úplně zapomněla uvázat! Moc pěkné.
Psáno 16.1.2016

Konečně fakt ta správná sudetská zima, jak ji znám z fotek o strejdovi Xerínovi a tetě Aroně, kdy ona,nesnášejíc pomalou pásovou techniku, táhla páníka na lyžích z Berřichova až na Kristiánov, tam konečně ten skůtr dohnala a zadávila. Že páník ztratil cestou krom lyží i sebevědomí jí bylo fuk...
Tak to už máme tady. Ne, že bych dávil skůtry, já jsem mírumilovnej nebojovej štěník maličkej, ale miluju prvochody hlubokým sněhem, díky prašanu čtu mnohem více vzkazů (ale čtu je vždycky tak, abych stál naštorc v cestě páníkovi, ktrerej pak srandovně plápolá případně přímo padá, protože má jen dvě nohy a nic neustojí. A pak vrčí, že má zasněžený objektiv, jako bych já mohl za to, že padá tak blbě. Nechápu proč, ale panička je stabilnější, o ni zase má cenu se opírat, vyskakovat dostatečně vysoko, abych ji mohl políbit byv celým tělem ve výši jejích očí a tak. Sněžné dopady jsou totiž milosdrné k mým 80-ti kilům když dopadám do skocích. Ano, mí lidé vyslovují určité pochybnosti o mé normalitě, ale to plyne z jejich naprosto omezeného vhledu do psího žití, dozího zvláště. A navíc my jižani dospíváme později, i to už pomalu začínají chápat (lidi jsou obecně v chápání pomalí). Ovšem z druhé strany musím uznat, že zdaleka ne všemu sám rozumím, kupříkladu včera při návratu ze standardní ranní vycházky mne napadl obrovitý pes ignorující všechny moje přátelské signály. Snažil se do mne kouat, ale měl přes tlamku takové špagátky, takže neměl moc čím kousat. No a mí idé mne sice nějak bránili, zároveň ale drželi na svodítku a tedy jsem s ním nemohl poběhat; soudím, že to byla jeho největší touha a nebyla naplněna. Přišel si pro něj totiž jeho páník a odnesl si ho, když ho nesl, zjistilo se, že je to takový maličkatý kříženeček, ale ten mi dal. Musím si trochu lízat ranky, ale hlavně mne mrzí, že jsme nepoběhali, chtěl jsem mu to několikrát říct, ale když on byl tak vášnivej, že vůbec moje nabídky nevnímal... Musím se ještě moc učit!
A do toho návštěvní fofr v baráku, Čárka a dOminik tu se mnou nocují a já se o ně musím starat až jim splzy stříkají a taky tu byl strejda Panel lýžovat a já chci moc spát. Prostě klídek páníkovy pracovničky, radiátor za zády a přemýšlet, co do deníku napíšu, to je to pravé skopové.
Psáno 24.1.2016

Tak nadějně ten leden začal a tak blbě končí (i když se tajně chystám na velkolepej mejdan v úterý, budou mi 2!), můj oblíbený zemní pokryv zmizel. Krásně je to na fotkách vidět, skoro denně jsem byl venku na procházce, skoro denně zmizelo pár cenťáků a dneska už je všechno fuč. Ani moc nezávidím Kvilíkovi lyžařský výcvik, i když jsem původně chtěl jít s ním. Myslím, že lyžuje na trávníku, čekám napnutě, kdy mi to přijde říct, ale zatím mohu aspoň dopsat týdenníček. Na druhou stranu, i když už sníh prakticky zmizel, stejnak mi dneska na výletě ujely nohy a nacápnul jsme se tak ostudně, až se páníkovi zamlžila čočka a od té doby jsem natruc skoro ani neposkočil, tak moc jsem byl opatrný. Nejmíň minutu mi to vydrželo, ten šok.
Co nakonec psát, když jednak už přestávám být štěníkem (i když jižani, jak známo, dospívají později) a mladická nerozvážnost mne postupně opouští a dny jsou jeden jak druhý vyplněny starostí o domácnost mých lidí, žádná zábava ani odpočinek, furt jen dřina, věčná starost o to, jaké maso mi přidají ke granulkám, jestli toho bude dost, co babička přihodí (překvapil jsem je láskou k bramborové kaši a naopak odmítnutím párku) a kdy se konečně půjde ven, když kravata paníkovi z krku slezla. Už se mi povedlo jej vycvičit natolik, že poo sundá tu maškarádu, proženu ho lesíkem a pak si jdu znovu zdřímnout, když on zase v tom kvádru někam mizí. To by celkem šlo, kdyby panička pak po setmění neotravovala s těmi socializačními pochody Ruprechticemi, z každé strany ječí nějakej psí chopat a já to fakt nemám zapotřebí, to hlučně vyjadřované nepřátelství mne deprimuje, ztrácím naději, že se setkám s běhavými psíky. Tak snad v únoru.
Psáno 30.01.2016