Tak a je to jasný, už je mi 11 měsícůch! Oslavil jsem to návštěvou veteríny, ne, že by mi něco bylo, ale aby viděli, jakej jsem krásnej. A taky, že mají decimálku, panička potřebuje do své statistiky přesná čísla. Opět jen osvědčují, jak jsem krásný, řekl bych. Jsem rád, že jsem mezi lidmi a ne mezi hobity, protože se mi blíží roční narozeniny a to u lidí se dárky dostávaj (copak to asi bude?), kdežto u hobitů se dávaj (to by mi přišlo takový divný).
Bouchání Silvestrovské mne vůbec nevyvedlo z konceptu, ony podivné světelné úkazy na nebi jsem zvysoka ignoroval. Zkoušel jsem se svými lidmi nespat (podivný zvyk, tendle Silvestr) a kráfat o ničem, ale neustál jsem to, jsem totiž ještě malý, říkala panička. Takže jsem se probral až když páníkovi z ruky tryskaly bublinky. To mne sice trochu zaujalo, ale lepší rozhodně byla ta nehlídaná mistička s cukrovím. Musel jsem doplňovat síly, protože jsme už poo byli na velikánském výletu v Besedických skalách, to snad ani nebyly skály ale úplná bloudiště a smekaliště. Ale všechno jsem zvládnul, ještě jsem dával pozor na tetu hOlinku a strejdu Panela, ty nejsou na těžký terény zvyklí, na rozdíl ode mne, samozřejmě.
Na Nový rok se odpočívá v teplíčku, to je náhodou moc dobrej zvyk. Ale už mne to trochu pak nudilo, lidi v civilu a žádná výprava! Takový nepořádky zas bych nechtěl úplně trpět, no ale pro jednou jsem to zkousnul s tím, že se to o víkendu napraví.
Dneska se to teda napravilo tak, že sotva melu tlapkama... Obešli jsme celý Máchovo jezero, který vůbec není! A já už teda nemůžu. A to jsem ještě měs dostříhat ty stromky, začal jsem jen u jednoho a nemám hotovo ...
Psáno 3.1.2015

Dodatek: pozdě v noci po uzávěrce přišla jedna možná i trochu výsměšná fioto, zobrazujíc mne a mé lidi v ne úplně vábné pozici, když jsme s vypětím všech sil bojovali se záludným ledem na lávce. Fotograf, místo aby povolal hasiče, raději skandálně mačkal spoušť a zajišťoval si patrně celé stránky bulvárních deníků. Mi to neva, já jsem si hrdej na to, že jsem to pak celý přešel.

Přišel úplně opravdickej a nemůžu se ho nabažit. Žádnejch pár centimetrů, o kterých mne přesvědčovali, že to je ono, to je ten sníh. Kdepak, pořádná peřina, do který se dá skákat! To je úžasná čurina, když mi u vrátek naházeli hromadu snehu a já se do ní mohu nořit! Asi jsem křiženej se sněžným krtkem, počítám.
Vlastně ten týden začal nenápadně - prostě jen nasněžili. Ale v úterý se ukázalo slunko a přiznám se, že jsem byl rád, že jsem ruprechtičák, protože tak krásně jinde na světě určitě není. No a ještě když se v tom sněhu vyjímám já! A jak já v něm lítám! Moc velikou radost mi to dělá a určitě mi to i prospívá, jen už zase doma nemůžu do schodů. Je to zajímavý, jiný schody mi potíž nedělají, ale tydle naše, to je fakt těžký. Panička tvrdí, že jsem unavený, ale kdepak - já jsem šťastný! Miluju sníh, myslím, že jako každej horkokrevnej španěl.
No a ve středu už bylo pěkně hnusně, vrátili jsme se do šedivých dní, ale sníh naštěstí zůstal a já si mohl norovat dle libosti. Až včera večer, po celodenním dešti, už můj kamarád sníh zmizel, zůstala jen smekačka na dvorku a bláto.
Je pravda, že mi celý týden zpříjemňoval život jelen. Jedna kamarádka mi ho přivezla plný hrnec a dostával jsem do každé porce granulek přídavek jelínka. Teda jak mě se zalíbilo na tom světě! Škoda, že začalo tak ošklivě pršet!
Asi aby mi to mí lidi nějak zpříjemnili, déšť nedéšť mne vyvezli na návštěvu Míšně. Prý trénujeme na Španělsko, ale tomu já vůbec nerozumím, já přece na Španělsko nemusím trénovat! Ovšem v Míšni jsem se cítil jako doma, takže se nějak asi projevilo, že jsem i německá doga. Ani jsem nijak zvlášť neskákal vysoko nad paničku, když jsme se potkali a nějaký psíkem (mají zde v oblibě jen zakrslá plemena), prostě jsem cítil, že se musím předvést jako hidalgo a myslím, že se mi to povedlo.
Teď odpočívám, mám to zapotřebí. Týden byl náročný a sníh mi někdo ukrad.
Psáno 10.01.2015

Jak se blíží mé narozky, mí lidé se tváří stále více napjatě, asi mi chystaj nějaké překvapení. Asiže dostanu dort, počítám, třeba buřtovej, i když já nejraději jelínka, teda. Dneska jsem s páníkem chystal gulášek pro děti a celkem mi přišlo, že i hovězí je jako jelínek trochu. A taky jsem se zastyděl, když jsem si uvědomil, že si vlastně přeju, aby zítra trpaslíci nepřišli, že by to páník zbytečně nekazil vařením a já už bych se o to všechno postaral. Ale já mám vlastně i ty trpaslíky rád, tak jim kus guláše nechám.
Týden proběhl celkem obyčejnsky, už si zvykám na to, že dopoledne hlídám já, odpoledne oni. Za hlídání mám u babičky vždycky přídavek, škoda, že už zmizelo vánoční cukroví, to byl další přídavek. No ale tento týden v některých ohledech vlastně byl nový - začal jsem s paničkou bloumat městem. Vždycky páníka dovezeme na odpolední šichtu a pak jdeme pěšky domů. Panička mi cestou říká takové divné pokyny, jakože třeba sedni nebo k noze nebo tak. A to já se dycky rozhlídnu, kdepak je nějakej pejsek, kterýho jsem přehlíd, a jdu si ho prohlídnout. Ještě, že panička výborně bruslí, jinak bych musel mít ještě navíc strach, že se nacápne. No ale občas nikoho nevidím, tak holt teda se přimknu k paničce s jdu chvilku s ní, ona se pak asi míň bojí. Ale teda pak si nezajezdí, no. Ondá jsme byli v lesíku i s páníkem, ten jako vždycky furt cvakal tím svým foťákem, a my mu předváděli to sedni. Musím uznat, že mi to úplně nevyšlo, napřed jsem se postavil na zadní, poskočil, a on to musel fotit, škodolibec. Pak jsemsi sice sednul, ale piškot jsem nedostal a panička vrčela.
Jinak musím znovu konstatoval, že miluju sníh. Asi jsem se měl narodit v Grónsku. A nebo se tam snad mí lidi přestěhujou. Protože jestli se v něčem výborně běhá, je to sníh. Jestli se v něčem báječně čmuchá, je to sníh. Zatím si nejsem jistej, jestli se v něm spinká taky tak dobře, jako v postýlce, ale myslím, že jo.
Psáno 17.01.2015

Velmi náročný týden, to nejde jinak uvést. Stalo se (a vlastně furt se děje, i když právě teď to zhluboka promýšlím a lidi si myslí, že spím) tolik zásadních věcí, že nevím, co dřív. A do toho páník má velikananánskou nemoc, při které neustále cvičí troubení (nedrží notu ani maloučko) a je úplně chabrus. Sotva jsem ho přesvědčil k vyvolání fotek a dotvoření zápisu; mě furt ty klapky nejdou dobře pod drápy.
Vlastně všechno začalo v neděli, kdy jsme náhlým ranním rozhodnutím páníka vyrazili do Prachovských skal, on tam prý před mocmoc lety byl a bylo to krásné. Krásné to bylo i nyní, jen on to teda vůbec nepoznal, ale o tom jsem ani snad nic nechtěl. Zaujala mne jiná věc. Když jsme kupříkladu jeli do Míšně, vědělo to spousta lidí a míšané se mohli připravit = skrýt. Ovšem prachované vůbec nemohli tušit, že se k nim řítíme a přesto byli skryti. Přijde mi to trochu nespravedlivé, nemám prostě s kým cestou pohovořit. Kupř.právě v Prachově jsem zahlédl psíky maličko dřív jak panička - a fotky jasně znázorňují její děs... Ona prostě najk všechny místní zažene, ale já nevím, jak to dělá. Každopádně velmi efektivně. Ale mělo to tu výhodu, že jsme prolezli všechny schody a žebře, které tam byly. Přiznám, že občas jsem trochu kníkal, aby mi pomohli, packy správně nastavili, trochu podrželi zadeček či předeček, prostě jsem se někdy mocmocbál, ale všechno jsem překonal a slezl. Však taky jen jsme dojeli domů, opřel jsem se o radiátor a málem prošvih večeři.
Koupili mi kšandy. Krásný, svítící. No teda reflexní, abych byl přesný. Páník mrmle, že to kazí fotky. Nemyslím, naopak jsem přesvědčený, že mi velmi seknou a jsem v nich ještě víc hidalgo. Nakonec osvědčil jsem to při předvádění mé práce s míčem (viz foto bílý balet), ale na to jsem ani kšandy nepotřeboval, prostě je mi to přirozený, že jsem báječný.
Mám papíry. Přišly ze Španěl. Podle mých lidí je to důležitý, podle mne zas tak moc ne. Navíc se ukázalo, že my španělé poznáme barvu psíka, i když ji nikam nenapíšem, kdežto tady v Sudetech je to tak, že když ta barva v papírech není napsaná, tak jsem vlastně bezbarvej. Nemůžu si zvyknout, že na mne páník volá "Colorles", myslím, že jsem barevně poměrně vyjasněný, všichni normální lidi to vidí, ale pro páníka jsem bezbarvej. A to všechno krz jeden hloupej papír. Divný lidi. A kvůli tomu se nesmím ženit (ale já teda nevím, co to značí, ovšem pěkně mi to seje)
Dneska no vlastně už včera večer dojeli trpaslící a mám nad nima starost, páčtože jejich rodiče prý plesají (?, to já dycky, když mi nasypou do misky, ale svý štěníky bych kvůli tomu neopustil, teda). Tož jsem legovali a trochu po venku se prošli, a nějak mne to zmohlo, možná mám páníkovu troubivou nemoc, nebo prostě jen potřebuju trochu zdřímnout....
Psáno 24.01.2015

Asi končím s muzikou, jen nevím, proč. Panička říkala několikrát páníkovi, že dozpívám. Moc to nechápu, jak to může vědět. Zatím se mi zdá, že mi to furt dobře ladí, zvlášť když ji povzbuzuju v nasýpání granulek, tříhání skeletů, počítání kuřecích krků, no prostě všude, kde zdržuje. Báječně se mi daří rovněž je popohánět, když jsou evidentně v civilu a prodlévají s vycházkou, páník furt šroubuje nějaké onjektivy a panička zbůhdarma vaří kafe do termosky, stejně mi ho nedaj, tak proč se s tím páře, hůůůů hůůůůůůůů. Jemněji je vyzývám ku pomoci do schodů a zpátky, to tak spíš trochu jako kníkám, ale taky to umím rozbalit. Tak proč bych s tím měl končit?
Postupně zjišťuju, že si s nima stále méně rozumím. Dříve jsem chápal, že když na mne volají, mám přiběhnout a zpravidla navíc něco i obdržím. No, teď dost váhám, zda se mi to vyplatí. Stejnak mi musej dát najíst (znám svý práva, přece), tak co bych se honil na každý písknutí. Navíc někdy - zpravidla - je to evidentní šikana, chci si hrát s psíky, chci a hotovo! Nechtějí mi to dovolit, naposledy na men dokonce vytáhla kousky špeku! Přiznám se, že jsem trochu měl problém a zvažoval, zda ten špek (podstatně lepší jak piškot, teda) přece jen za honičku nevyměnit, dokonce jednou jsem skoro podlehl, ale včas jsem prchnul (páník mne u toho dokonce vyfotil a musím říct, moc pěknej zadek) a ještě aspoň chviličku s Maxíkem poběhal. Blbé je, že oni se na mne všichni psíci dost osopujou, že jako "táhni kolohnáte!" a to si myslím, že není spravedlivý. Dokoce i ta welššpringršpanělka se na mne utrhala, jako bych nebyl moc dobrá partie, s tou bych totiž úplně klidně mohl chodit. Co to říkám? Kde se mi to bere? Takhle jsem nikdy nepřemýšlel, vždycky mi přišli spíci jako parťáci na honění a blbnutí, ale teď mám takovej šimravej pocit, že tahle fenečka by mohla se mnou kamarádit tak nějak víc. Víc? No asi že bychom mohli mít společnou misku, myslím. Víc mne nenapadá, jen nějak vím, že miska není úplně všechno. Že by i plyšáky? Ale babičku jí nedám, teda!
Jinak celý týden vlastně nic nedělám, nikam nechodím, protože páník se furt tváří jako děsně nemocnej. A říká, že to má ze mne, protože jsem kruťák. Pravda, když jsem zlikvidoval plyšáka ještě po tetě Aronce, tak i panička uronila slzu s tím, že žádná doga nic nezničila, a já prý všechno. Ale já myslím, že to mají prostě nějak posunutý ideově - plyšáci jsou přece objekty k zardoušení, já jen tu práci udělám pořádně a vykuchám je ještě, takže zpravidla je plný obývák vaty nebo co to je, blbě se mi to lepí na pysky... No, už skoro žádnýho nemám, no. Ale kvůli tomu by se mnou stejnak mohli chodit ven, myslím. Osobně to považuju za zástupný problém.
Psáno 30.01.2015