To jsem zase jednou hledala v mapě další zajímavé procházky v Jizerkách a našla jsem okružní naučnou stezku Oldřichovské skály a háje.
Známe to tam z dob dávno minulých (tam ve skalách nad Oldřichovem začínalo kdysi i mé kratičké horolezecké období), ale v posledních letech jsme tam nebyli.
Odbočím – jeden z posledních výšlapů na Oldřichovský Špičák jsem šla se smečkou malých skautíků od vlaku z Frýdlantu a polovičku nenapadlo nic lepšího, než nám jít z Oldřichova (kam jel autem se zásobama) naproti. Mělo to totiž háček – již týden jsme měli doma Aronku. Ta se vezla autem a pak se nadšeně batolila s páníkem dál a dál a najednou měl místo aktivního tvorečka ušlou mrtvolku :o) Nesl ji zpátky v náručí (měla jen asi 10 kilíček – prostě dvouměsíční dozí miminko) a ruce nemohl zvednout celý následující týden :o)
Na internetu jsme se dočetla, že naučná stezka je doplněna i dětským výukovým programem a že je dlouhá 5 kilometrů. Nějak jsem si ale nevšimla, že není naučná stezka jako naučná stezka... Že ta „dětská“ pětikilometrovka se nevrací do Oldřichovského sedla, ale končí v Oldřichově. A to je rozdíl ve vzdálenosti i v převýšení.
Že pokud chceme dojít okružní cestu zpátky k autu, tak se nám výlet maličko (tedy dost) protáhne. No – tato skutečnost nám došla až cestou, když bylo zřejmé, že kiláčky ubíhají a ubíhají... a Oldřichovské sedlo se vzdaluje a vzdaluje...
Stoupání bylo značné – ale stále se bylo na co koukat. Úžasné bučiny a ještě hezčí skalní „doplňky“. A jako bonus – hřiby. Pobavil mě páník, když nadšeně objevil ve skalním masívu mohutnou gorilí tvář. Zklamala jsme ho, že na to nepřišel první, že se ta skála tak fakt jmenuje.. Oko gorily tvoří bazická pecka a podoba je to opravdu věrná.
A stoupali jsme a stoupali jsme a funěli a funěli (některé z nás byly i velmi výrazně oflusané) kolem skalního Oldříška na Lysé skály a dál na Skalní hrad. U Hřebenového buku jsme přeci jen kousek z trasy ubrali – vynechali jsme odbočku na Špičák (ono s Betou na vrcholcích skalisek to není úplně jednoduché) a začali se vracet po druhé straně hřebenu.
Až do této chvíle nic nenasvědčovalo tomu, že před 14 dny tuto část hor postihnul hrozný lijavec, který způsobil tragické záplavy. Dokonce jsem Betě dávala pít vodu, kterou jsme táhla v batohu pro sebe. Ale najednou se cesta změnila.
Místy byla krásně vymytá až na žulové podloží, místy se změnila v potok plný čisté prudce tekoucí vody a místy prostě zmizela. Bylo jasné, že i v místech, kde je téměř dokonalý a neporušený ekosystém si takové množství vody udělá s krajinou co chce.
Poslední úsek byl s výhledem do údolí. Přestože byla neděle, pilně se pracovalo na obnově železniční tratě, jinak nic nenasvědčovalo tomu, že tudy prošla velká voda. Sluníčko pálilo, louky kvetly a dozrávaly ostružiny. Sbírali jsme jen hřiby (ostatní by transport v ruksáčku asi nepřežily), přesto jsme se rozhodně nevraceli bez úlovku.
Plánovaná procházka se nám trošíčku natáhla – chodíme velmi svižně, přesto jsme na cestě byli dvě a půl hodiny. A to bez kávičky a bez čekuládky :o(
Parkoviště je na Oldřichovském sedle. Cesta je hodně členitá, často je zpevněná schody, místy jsou hatě. Rozhodně není vhodná pro kočárek, cyklistům není určená... Ale kdo chce vidět kus krásné přírody živé i neživé, určitě nebude zklamán.
Xerxová, 22.8.2010