Skotsko, 23.4.2010 - 2.5.2010

23.4.2010, 6:45, Cesta

Startujeme v dobu bezmála normální, řada lidí kolem nás spěchá do práce, my na hranice. Yarda má naplněnu nádrž zaručeně levným benzínem (no, Shell v ČR je srovnatelný s Aralem v SRN, ale to až tak za 500 km), vycpány všechny štěrbiny vším, co je uznáno za potřebné na takovou objevitelskou cestu, obsazena všechny místa cestovateli. Asi nejlépe se má Beta, může se převracet v kufru z boku na bok. My ostatní máme na příštích cca 30 hodin převraty zakázány.

Cesta příjemně letí, u Bautzenu najíždíme na dálnici a Yarda konečně může zjistit, zda dosáhne na v technickém průkazu uváděnou rychlost. Dosáhne, ale krapet to trvá. A rozhodně to není zadarmo, žízeň je obrovská. Navíc se nedá říct, že by se 170tka líbila ve voze úplně všem a tak se vracíme na standard 140-150 a tím se suneme od překážky k překážce. Je evidentní, že v SRN bojují proti nezaměstnanosti opravou dálnic. A bojují s vervou, jak je nakonec o Němcích známo - shora neomezená rychlost je na velmi omezeném počtu kilometrů dálnice. Ale aspoň žádná zácpa.

První pořádnou zácpu si užijeme až v Bruselu, neb všichni evropští úředníci v 16:30 usedají do vozů a někam jedou. Tedy chtěli by jet, ale ono to jaksi nejde. Jednak logističtí projektanti nepočítali s tak velikým rozšířením unie a hlavně jejího aparátu, takže nesmyslně kratičké sjezdy dvou dálnic prakticky znemožňují plynulost i bez většího množství aut. Jenže v pátek odpoledne prostě krom toho tam je všude ještě hodně aut. Ztrácíme zhruba hodinu jen v zácpě bruselské. Další pak si užíváme okolo Gentu, zde se věc komplikuje nepříliš velikou havárií dvou vozů, podle všeho jen plechy. Ale to přimělo zdejší policii (nepomáhá ani nechrání a to ji omlouvá) zastavit provoz ve 2 pruzích tříproudé dálnice ... Další hodina.

Do Francie vjíždíme za světla, prostě jsme si neužili belgického osvětlení dálnice (proč to proboha mají a ekologové mlčí?). Celou cestu se trochu obáváme tunelu. Přece jen, letecká doprava se teprve pomalu rozjíždí a i měřeno cenou tunelu (je nyní dvojnásobná té, kteoru jsme si v předprodeji zajistili) lze očekávat ucpávku i zde. Navíc vezeme Betu a veterinární předpisy Velké Británie jsou nechvalně známé. Obě naše obavy byly rozptýleny prakticky naráz. Sami jsme zaparkovali u budníku s psí tlapkou, značkou to veterinární kontroly. Sami jsme na pokyn úřednice (mimochodem milé a usměvavé) našli čip a přečetli jej. Skoro sami jsme pak zastavili před hlavní budovou, kde jsme chtěli směnit peníze a eventuálně koupit něco teplého k jídlu. Peníze jsme směnili snadno a velmi, velmi draze (zlatí veksláci u nás doma!), s tím jídlem to bylo složitější, přece jen, už bylo dost hodin - 20:15 - a už se asi chystali domů a nebo naopak se rozcvičovali na noční směnu, nevím. No ale jakýsi fast food jsme do sebe narvali. A pak už do vagónku.

Tunel má jen jednu nevýhodu - nejsou tam okna. Takže cesta je poněkud jednotvárná, navíc nikdo nic po vagónech neroznáší (kupříkladu šampaňské) a prostě tam není do čeho píchnout.

Popisovat cestu na sever nemá cenu. Každý, kdo si zkusil jezdit vlevo ví, že to nic není. A protože britské předpisy jsou velmi strohé a rychlost krajně omezená, jízda je ekologická. Zastavení u dálnice pro doplnění energií všeho druhu není tak časté jako u nás, ale postačuje. Nabízejí WiFi běžně k jídlu, to je, myslím, velmi příjemné, i když jsme to nevyužili. Nejvíc stejnak ty zastávky využil Yarda, jednou ale i já, dal jsem si typickou anglickou snídani a udělal jsem dobře.

Bylo evidentní, že jedeme moc rychle, byli bychom v cíli cesty podstatně dřív, než by stihli uklidit po předchozích hostech ... Proto jsme zvolili odbočku ke Keswicku, zde někde mají být nefalšované keltské kamenné kruhy. Ovšem ve 3 ráno se fakt těžko hledají, zvláště když spartánské značení není řádně viditelné ani ve dne. Zastavili jsme kdesi na parkovišti a na chvilku schrupli. Kolem 5.hod vyrážíme do šera hledat kruh. A opravdu byl nalezen, dokonce jsme zde nebyli první, ale jacísi potomci Keltů přespali přímo u kruhů a nyní s foťáky v rukou hledali nejlepší místo pro zachycení svítání. My jsme to zmačkli hned a na svítání nečekali, klepali jsme se zimou všichni 3.

Další zastavení bylo až o párset kilometrů severněji - Carlisle. Tato vyvýšenina se líbila stratégům už v době předřímské, stála zde patrně pevnost dávno před 2.stoletím, kdy se tu na čas usadili Římané a vedli odtud na východ tzv. Hadriánův val, ochranou to síť pevností proti Kaledoncům, Skotům a Piktům a vůbec všeliké severské verbeži. Mnoho nezůstalo, resp. v 7 ráno jsme nenašli nikoho, kdo by nám něco římského ukázal. Ovšem místní katedrála (moc pěkná, vitráže jako hrom, dřevo i kámen nádherně zpracované, uvnitř dokonce vystaven místní poklad - archeologické nálezy vysoké historické i umělecké hodnoty) se otvírá už v 6, na rozdíl od pevnosti, o kterou vedli Angličané se Skoty nejednu těžkou řežbu. Tu otvírají v 10 a to není nic pro nás, my jsem on the road.

Glasgow jen projíždíme, ani moc nepřibržďujeme. To město evidentně stojí za návštěvu, letmé pohledy doleva i doprava svědčí o tom, že by bylo na co koukat. Ale nevešlo se do itineráře, takže jindy.

Pokud bychom spěchali, nejlépe do Dunoonu trajektem. Ale my máme kvantum času! Tak volíme cestu na Loch Lomond (pamětníci znají krásnou Waldovu skotskou lidovou, kde se zpívá o skotské pláni; evidentně autor textu Loch Lomond nenavštívil ani na mapě). Jezero krásné v křovích stinných, jen co je pravda. Abychom se nacvičili, odbočujeme z normální silnice na kozí stezku, to je prostě silnice pro jedno vozidlo, na které je čas od času (někdy opravdu i dost často) výduť pro vyhnutí se. Zpočátku jsme si neuměli představit, že něco takového může fungovat. Když jsme se několikrát setkali (a vyhnuli) s kamionem, už bylo jasné, že to funguje. Je to velmi zajímavé zařízení, které podporuje vzájemnou důvěru. Bez ní by totiž člověk na takovou silnici prostě nemohl. Na kozí stezku jsme ovšem nevyrazili jen tak z plezíru, ale protože jinak se na hrad Carrick, oblíbenou to loveckou lokaci krále Jakuba IV., nedostaneme. Možná to bylo dlouhou jízdou, možná lešením, ale prostě tak polozřícená kostka nám nepřišla nijak malebná. Pravda, čekali jsme veliký hrad a našli zříceninu hrádečku.

Pak už Donoon. Ubikaci jsme našli razdva. Přímo proti golfovému hřišti. Dnes jen vybalíme, odhalíme základní finesy obsluhy místních spotřebičů a šup spát. Je 14:30 místního času, Yarda má v kolech nějakých 2150 km.

24.4.2010 - Cowal

Cowal je jeden z milionů poloostrovů Argyllu. A protože na něm bydlíme, začínáme své poznávání právě zde.

Už při vjezdu do Skotska mne napadlo nazvat tuto zemi zemí narcisů - kvetou tu všude. Některé možná uměle vysázeny, některé se utrhly zahradníkům z hrábí a kvetou neorganizovaně. Krom všudypřítomného hlodáše, který mimochodem také právě kvete a to jásavě žlutě, jsou to právě narcisy, co jinak nepřívětivou rezavě hnědou barvu kopců Cowalu zkrášluje. Navíc můžeme Cowal nazvat zemí bažantů - na své první cestě jsem jich potkali nepočítaně. Zajímavé bylo, že jsme na cestě potkávali především krásně zbarvené kohouty, slepice patrně seděly na vejcích, a nebo, k budoucí škodě, poslední snůška byla jen kohoutí ... Je třeba připomenout, že silnice Cowalu jsou prostě ty uzounké s výdutěmi, a když se na nich ještě honí bažanti, je cesta obzvlášť srandovní.

Cowal je velmi kopcovitý, od moře se zdvihají kopce i přes 700 metrů vysoko. Netvrdím, že na všechny vedou cesty, ale někdy má řidič ten pocit. Stavebníci si s úhlem klesání / stoupání evidentně nelámali hlavy.

Svou první cestu jsme vedli přes Loch Tarsan, to je zcela výjimečně umělá voda - přehrada, pohánějící elektrárnu o 150 metrů níže. Při naší návštěvě byla prakticky vypuštěna. Ostatní lochy již byly plné ... Cílem nebyla elektrárna, ale trochu utajená zřícenina hradu Asgog, ležícího, jak jinak, na břehu Loch Asgog. Cestou jsme dumali, zda jméno není pozůstatkem nějaké temné řeči, docela nám to ladilo s Mordorem, ale to jsme ještě netušili, jak temná cesta k zřícenině nás čeká - lilo jako z konve, šlo se pastvinami, kde jsou vypuštěni býci, u mrtvoly ovce se krčilo jehně a my se bořili do bahna po kotníky i výše, jen abychom dobyli hrad. Podařilo se s vypětím všech sil a obětováním ponožek. Snad i proto nás hrad trochu zklamal, byl ještě menší než Carrick a bude pohlcen buďto okolním hlodášem a nebo přirostlým břečťanem v době kratší než dlouhé. Ale romantika z něj ještě nevyprchala.

Další zastávkou pak byl mnohem fotogeničtější Lachlan. Ovšem zase jsme čekali hrad a objevili hrádek. Je pravda, že tentokrát již bylo možno alespoň trochu fabulovat, co tam kde měli, možná i nějakou tu bitvičku za přivřenými víčky bylo možno shlédnout. A to vše třeba i proto, že přestalo na chvilku pršet.
Nedaleko hradu je malebný hřbitov, nyní dokonce částečně obnovený, to znamená, že se jeho okolí opět začalo pohřbívat. Centrem starého hřibitova je ruina kapličky, bohužel již bez střechy, uvnitř stále ještě náhrobky. Je s podivem, že důstojnosti a svatosti místu neubírají ovčí bobky všude roztroušené.

Dalším hřibitovem je maličko profláknutější ten, který leží v obci Clachan of Glendaruel. Za svou slávu vděčí jednak maličkému lapidáriu středověkých náhrobních kamenů, jednak georgiánskému kostelíku, který zde Campbellové postavili, snad v rámci jakéhosi smírčího řízení. Kostelík je prostinký, snad proto si mohou dovolit nechat jej otevřený po celý den. Je to kostel skotské církve, na její historii zde není bohužel dostatek místa; zasloužila by si více vět.

Cesty automobilové jsme ukončili po poledni, odpoledne, v hustém dešti (jak jinak) jsem vyrazili na prohlídku Dunoonu. Překvapivě bylo otevřeno v informačním středisku; jen jsme později zjistili, že kupříkladu informace o internetové kavárně je jaksi zastaralá. Ovšem koupili si nás místní sportovci, kteří v provazích deště hráli tenis, jakoby nic. Tož jsme také cachtali kalužemi po městečku a tvářili se, že nám to mokro dělá dobře.
Ve městě mají též hrad - jedná se o kopec trávou porostlý, patrně uměle navršený počítám tak před 200 lety. Hned vedle je pseudogotické muzeum nevim čeho. Ovšem pohled na přístaviště na muřích nohách je poměrně půvabný. Centrem nákupním je patrně Argyll street, po každé straně obchod s něčím, bohužel při neděli zavřeno vše krom domácích potřeb. Ty jsme samozřejmě prolezli a kvalifikovaně posoudili, že mají vše, čeho normální člověk žádá, krom mlýnků na maso.

Ještě zbyl čas, tak jsme nastartovali Yardu a vyrazili podle moře na jih, do Towardu na maják. Ten je patrně privatizován nebo tak aspoň vypadá. Díky pozorné jízdě dál jsme objevili nenápadnou šipečku stranou cesty a po zaparkování jsme došli k patrně největší a nejmalebnější zřícenině dnešního dne. Je ukryta v parku (zahradě?) towardské vzdělávací společnosti, hlídají ji tu srnci a zajíci, kteří znervózňovali Betu. Bohužel i tato zřícenina bude brzy pohlcena flórou, ale asi to tak má být.

Cestou zpět projíždíme Innellan a objevujeme golfové hřiště z roku 1891. Nikde nikdo, na dveřích je napsáno, kam vhodit poplatek za použití hřiště ... Nádhera.

25.4.2010 - Argyll

Osměleni tím, že jsme zvládli řídit yardu na silnicích Cowalu, vyrážíme na trochu delší cestu. Víme, že prehistorické osídlení Argyllu je slušně zmapováno, chceme aspoň něco vidět. Nelze se ale vyhnout myšlenkám na dávné království Dal Riada a pravděpodobný způsob žití tehdejších lidí. Ve zdejší naprosto nehostinné byť oku ladící krajině to nemohla být žádná legrace. Těžko říci, jak a kde eventuálně obdělávali půdu; víme-li, že se jednalo o relativně bohaté a mocné království, z něčeho to bohatství muselo brát. A není vidět, z čeho.

Svou dnešní cestu ale začínáme u Inveraray, poměrně hodně šeredného hradu vévody z Argyllu. Hrad je možná proto šeredný, že prostě si na hrad trochu hraje (je postaven na místě vyhořelého předchůdce kdesi koncem 18.stol.) a chybí mu buďto hradní funkčnost a nebo lehkost napodobitelů, jsou lze vidět třeba u staveb Ludvíka Bavorského. Nevím, jakou symboliku přiřadit stádu černých ovcí na místní pastvině, asi žádnou. Objekt se honosí parkem, který jsme byli nuceni vynechat, možná k vlastní škodě - co bylo z dálky vidět, vypadalo moc pěkně. Zajímavé je přilehlé městečko, které vzniklo jako sociální projekt města nového typu v téže době (šlo o odsun chalup prostých obyvatel stranou od nového hradu); jeho rozvoj se ale patrně zastavil spolu se smrtí inspirátora. Až do 30.let minulého století však sloužila zdejší věznice, dnes je zde muzeum. Z hlediska dnešní politické korektnosti lze za zajímavé považovat rozdělený kostel na část gaelskou a část anglickou, přičemž pouze ta anglická je dodnes funkční. Při té příležitosti je třeba zmínit dvojjazyčné cedule především u názvů některých obcí. Zatím to působí krajně nerozmyšleně - někde jsou, někde ne. Je možné, že o použití rozhoduje obec, pak by to bylo v naprostém pořádku.

Dalšími zastaveními už budou pouze prehistorické artefakty, tak aspoň zněl plán. Leje jako z konve, z asfaltek odobočujeme na blátivku. Prý kruhy či dolmeny nebo posvátné skalní jamky vlastně spirály do skály vyryté, místo zvané Achnabreck. Skotové zde postavili svým cyklistickým nadšencům dráhu či trasu, patrně by je jinak k prehistorii nedostali. Vše tedy dopadlo poněkud jinak, než bylo plánováno. Objevili jsme sice nádherný dubový prales, obkroužený sofistikovanou cyklistickou dráhou (dřevěné hatě obalené rabicovým pletivem, aby se borci nesmekli, já padal i bez kola), nenašli jsme však ani skálu, natož nějaké vrypy. A krásně jsme zmokli a yarda se od Bety barevně přestal lišit - oba jsou jásavě hnědí.
Náladu jsme si spravili až o pár kilometrů dál - z pláně vystupuje vyvřelina, na které již v železné době snad prý byla pevnost, dnes má jméno Dunadd. Těžko říct, zda opravdu, snad podle nálezů ano, ale každopádně museli obránci dávat hodně pozor, kam šlápnou. Nejen kvůli ovcím, ty možná tehdy nebyly až tak pomnožené, ale podlaha zde rozhodně není vyrovnaná. Ovšem výhled je přebáječný. A navíc přestalo pršet, což zaznamenala i posvátná do skály vydlabaná miska.

Centrem prehistorických atrakcí Argyllu je obec Kilmartin, kde je přímo muzeum takových věcí. V rámci muzejnictví zde též vytvářejí příslušné artefakty, až oči přecházejí a hlavně se laik neorientuje, co je arte a co fakt. Každopádně tu najdete lineární hřbitovy (to jsou takové hromady kamení a v nich se pohřbívalo), kamenné kruhy, jejichž smysl není zcela zřejmý ale teorií o něm je k dispozici bezpočet, na místním křesťanském hřbitově lapidárium středověkých náhrobků (to je trochu skok v historii, zhruba 1000 roků), a samozřejmě si lze leccost koupit, zaručeně keltské tretky.
My jsme si ztopořených kamenů užili kousíček před Kilmartinem. Netvoří kruh, ale určují východozápadní přímku (ověřeno palubním kompasem); škoda jen, že okolní ploty znemožňují vzdálenější pohled, možná by nás přiblížil k nalezení smyslu. Takto to vypadá jako měřák slunečního postavení, ale jestli to tak opravdu bylo, nevím.

Poměrně brzy jsem byli doma, což nám umožnilo odložit psa a vyzkoušet hřiště Innelllan Golf Clubu, kde se greeny stříhají od roku 1891. Tentokrát zde byli i lidi, ba i výběrčí fee se našel. Na nic se neptal, zkásnul nás o Ł26 a ukázal, kde se nachází první odpaliště. Tolik vody na hřišti jsem viděl naposledy, když se otvíral Malevil, to se taky bořily míče do farewaye. Tady ale to mají trochu jinak - široké farewaye (kdo se netrefí, má smůlu, protože okolo je prostě hlodáš nebo jiné neřádstvo a míč je navždy ztracen) nyní sice podmáčené, ale krásně střižené, greeny tvrdé a rychlé, odpaliště rovná a pevná. Kolem hlavy fičí vítr poctivě 50 km/hod, prostě autentický golf. Paráda.

26.4.2010 - Cesta do vnitrozemí

Že Skotsko nejsou jen holé kopce porostlé ovcemi lze ověřit kupříkladu cestou od západu na východ. Zvolili jsme trasu Dunoon - Stirling - Edinburg - Roslin - Melrose a zpět, i přes veliké naléhání se prostě St.Andrews nevešel. Až na závěr se ukázalo, že by se to klidně dalo stíhat, ale už bylo pozdě.

Vyjíždíme brzičko, to je takový náš zvyk. A právě díky tomu zažíváme úžasný pohled - Loch Eck i Loch Long vytvořily tak nádherné zrcadlo, že bylo snadné strhnout auto do jezera. Fotky rozhodně nejsou zdaleka tak přesvědčivé jako skutečnost.

Stirling je prostě skotská srdeční záležitost, snad proto do něj nepouští psy. Pod tímto hradem se vybojovala lecjaká bitva, na tomto hradě se ušila lecjaká politická kulišárna, prostě odtud se hodně vládlo. Nejvíc patrně od nástupu Stuartovců a paradoxně ještě nějaký čas po jejích vyhnání (? - ten otazník sem kladu, protože si nejsem jist historickou interpretací nahrazení Jakuba Stuarta Vilémem Oranžským) v rámci tzv. jakobitských povstání. Hrad stojí na čedičovém kopci a od západu ani nevypadá nijak veliký, jen ta skála pod ním má nějakých 75 metrů. Od východu je už vidět, že se jedná o rozsáhlý komplex budov různého stylu a jistě i věku. Jak pravím, se psem se tam nesmí a tak víc nevím. Za zmínku stojí, že krom hradu je na vrcholu pahorku obrovský hřbitov, podle všeho i významný. Výhled, který se z hradu člověku otevírá, je úchvatný. Pomiňme věž Walaceho památníku (romantická viktoriánská doba přála podobným stavbám), ale hlavně si znovu uvědomíme podstatně jinou tvářnost krajiny oproti Argyllu, například. A samozřejmě nesmím zapomenout na "podhradí", město, které je samo o sobě půvabným klenotem. Kdo spěchá, vyjede až na hrad autem, kdo ne, může se kochat.

Na zdejší poměry obrovskou městskou aglomerací je Edinburg; vřele však doporučuji českým silničním architektům ke studiu, kterak lze zajistit relativně plynulou dopravu ve velikém městě. Ale to sem až tak nepatří. Samozřejmým cílem naší cesty byl hrad a tzv. královská míle - spojnice hradu s místním sídlem královny a nedalekým parlamentem. Ovšem nebyli bychom to my, aby se věci trochu nezvrtly. Především na hradě se chystalo jakési vystoupení v rámci čehosi, takže nejenže nebylo možno jej prozkoumat, ale i na hlavním nádvoří stavěli tribuny. Tož jsme vyrazili po královské míli, tento nápad jsme bohužel neměli sami (ale to se dalo tušit) a tak jsme se všichni národové valili z kopce dolů. My jsme tedy zabočili krátce na prohlídku katedrály sv.Gilese, kterážto je uvnitř překrásná. Pro fajnšmekry doporučuji prohlédnout si císařské zakončení věže (a pak že si Stuartové nevyskakovali). Jinak jsme pelášili dolů z kopce až k novému parlamentu, do královského sídla Holyroodu jsem se nehrnuli. Marně jsme přemýšleli, proč tak nepěkné sídlo zvolil sobě parlament tak starodávného národa, proč nevyužil staveb existujících a zajisté důstojných. Ale je to jejich věc, samozřejmě.
Zpět k hradu zvolili jsme souběžnou cestu a to nebylo úplně rozumné rozhodnutí. Jestliže Royal Mile je sice nabitá turisty a po obou stranách se nabízí předražené zboží všeho druhu (whisky jistě nikoli, tu nelze předražit), je to poměrně čistá ulice. Jinak je tomu hned vedle, včetně podivných existencí, jež lze zde potkat.

Rosslynská kaple nás lákala především tím, že podle všeho dokumentuje přehlížený fakt, že Kolumbus určitě nebyl první, kdo dojel do Ameriky (není mi jasné, zda se jedná o jeho marketingové vítězství či prohru). Že do ní nebudeme moci jít se psem, to bylo celkem jasné, že ale budeme muset věnovat na obnovu stavby Ł15, to už se nám zdálo na desetiminutový pobyt poměrně hodně. A jeli jsme dál.

Jsme v kraji Waltera Scotta, zde v obci Smailholm se léčil po prodělané obrně co malé děcko. Vysoká věž, jež byla součástí obranných zařízení stavení, byla i jemu připomínkou složitého života na pomezí Anglie a Skotska. Do věže se patrně ukrylo vše živé, když Angličané přicházeli. Je s podivem, že oheň nebyl použit, ale věž stále stojí, tak asi ne.

Britové mají jakousi obcesi v udržování zdevastovaných opatství; navštívili jsme dnes hned dvě. Především méně známé a také podstatně lépe zničené opatství Dryburgh Abbey nás zasáhlo hluboko. Nejsa odborníky, těžko si představit, jak celé opatství vypadalo, ale i to, co zbylo, je krásné. Elegance opracovaných kamenů je na podstatně vyšší úrovni, než na tolik opěvovaných středověkých náhrobních kamenech. Velkorysost architektonického záměru je úchvatná stejně jako detail provedení. Není divu, že právě zde je Walter Scott pohřben.
Podstatně slavnější a úspěšnější (zajímavé, že po celou dobu trvání) je Melrose Abbey, opět ruina. Obě opatství výjimečně nepadla díky náboženským válkám, to jen jedna epizoda skotsko anglických válek vymazala z povrchu zemského skoro 400 let historie místa.

Cestu zpět jsme zvolili neortodoxně - pojedeme přívozem! Měli bychom ušetřit nějakých 100 km jízdy, a to je co říct. No, možná jsme měli trochu smůlu. Než jsme se problikali červenou vlnou Glasgow (je stejně zajímavé, jak zdržují kruhové objezdy vybavené semaforem) a našli přívoz, trvalo nám to poctivě hodinu. Pak jsme zaplatili nějakých Ł16 a půlhoďku počkali na loď, která nás 25 minut vezla do Dunoonu. Kdybychom jeli po svých, bylo by to zhruba stejně rychlé a o nějakých Ł10 levnější ... Ale zase bychom nemohli udělat ty fotky z lodi, to je fakt.

27.4.2010 - Bute

Na ostrov Bute jsme prostě museli, protože hrabství, kde jsme rozbili stan, se správně jmenuje Argyll&Bute. Takže, jako správní hosté, soudíme, že je třeba prolézt dům hostitele od sklepa po půdu.
Zvláštností je již to, že zde roste o poznání méně rododendronů (v "pevninském" Argyllu se jim výjimečně daří a těžko říct, jaký podrost zde byl před nástupem této himalajské rostliny) a snad i trochu méně hlodáše, i když to si nejsem tak jist. Zmizely narcisy a nahradily je obrovité petrklíče volně ložené. Snad jsou i masožravé.
Překvapivě na Bute i ořou, patrně zde tedy existuje aspoň trochu zemědělství, jak je známe my, i když pastviny ovcí a hovězího jasně převládají i tady.

Bute je ostrov a tudíž tam nejde jinak, než trajektem. Z Colintrave jede plných 5 minut, lístky se prodávají pouze na straně Cowalu a není to tak drahé. Přístav v Bute je skutečně velmi skromný, myslím, že tam nestojí ani jedna budova. Musíte ujet asi míli, než se dostanete do přístavu Rhubodach, to je vlastně první "město". Maličko připomíná westernová městečka - z jedné strany silnice moře, z druhé jedna řada domů. Nic víc, jedna řada. Prosím, domy jsou upravené, stojí před nimi mladá auta, ale nějak to působí trochu depresivně. Asi že jsme tu mimo sezónu.

"Hlavním" městem Bute je Rothesay, městečko víceřadé. Na nábřeží u mola se honosí viktoriánskými záchodky, snad dokonce jsou vyjmenovány co národní bohatství, jistě nejen ony jsou připraveny na návaly turistů. Vždyť na Bute jsou 3 golfová hřiště! Jinou atrakcí Rothesay je zřícenina hradu, dokonce s vodním příkopem. Když jsme tu byli my, zříceninu právě stavěli, no asi jen zabezpečovali. Vodní příkop je již pouze naznačen a celkově fotogenicitě hradu škodí, že je kol kolem zastavěn.
Další zajímavostí města je kaple St.Mary Chapel, maličkatá přilepená k novému kostelu. Zajímavá je jednak stářím - prý od 14.století, jednak je v ní mauzoleum markýze z Bute a rovněž je zde pohřbena neteř Napoleona. Svět je malý, vzala si šerifa z Lancasteru a skončila na Bute.

Neúspěch zaznamenala naše objevitelská cesta - hledali jsme maják. POdle mapy tam musel být - napřed skončila silnice, pak sirší cesta, pak vlastně skoro jakákoli cesta. A když jsme na pravé straně pěšiny pod převisem vybafli na obstarožní trempíky (vypadali, že se vrací z Woodstoku a nemohou trefit), tak jsme to otočili. Přiznejme, že vítr už byl nesnesitelný, moře tlouklo do skal na břehu a prostě už nám bylo zima.

Vyrazili jsme hledat jakési kamenné kruhy (každý má nějakou úchylku a my tuhle), o nichž se kdesi objevila zmínka; místní mapy je ale nezmiňují, rovněž v průvodci nic nenajdete. No, nenašli jsem je ani my, a to jsme poctivě projeli všechny cesty, které na Bute mají. Rozhodně stojí za vidění St.Blanche Church. Zřícen je až posledních asi 200 let, odešel s posledním vikářem, postaven byl ale v poslední verzi někde ve 14.století na patrně již 800-letém fundamentu. Dnes jej navštěvují především ovce, přitom je to malebný kout, i když i tady fouká. Mezi zajímavosti tohoto místa patří oddělený hřbitov - zvlášť pro muže a ženy. Možná proto na Bute žije tak málo lidí ...

Krom golfových hřišť je jistě lákadlem Mount Stuart, pseudogotická vila obklopená parkem. Ovšem, jednak mají otevřeno od května a my se tak dlouho zdržet nemůžeme, jednak zase nevpouštějí psy. Ale musím uznat, že rododendrony jim jdou, aspoň ten u vstupní brány určitě.

Po návratu využíváme utahanosti psa, odkládáme jej na pohovku a jedeme se podívat do Kilmunu. Snad ani tak ne proto, že tu až do 1992 byla ponorková základna USA (snad prý přes 4000 vojáků, to musela být ekonomická bomba, když odešli), jako proto, že je zde v kapli mausoleum vévodů z Argyllu; bohužel otevřeno až od května. No, a v neposlední řadě je zde golfové hřiště. Opět stačí protlačit poplatek škvírou ve dveřích a můžete jít hrát. Nádhera. Hřiště má nizoučký par, je to jen 9 jamek, ale farewaye střižené jedna báseň (ale opět hodně podmáčené), greeny rychlé tvrdé suché. A malé, nijak zvlášť profilované. Obtížnost hřiště je dána terénem a všudypřítomným větrem. Radostná hra.