Ne, nebude to povídání o slunci, moři, antice a Johanitech. Bude to povídání o zvířátkách, která nám při našem týdenním putování ostrovem zkřížila cestu.
Začneme živočichy bezobratlými. Co se týče hmyzu, jasně dominovaly cikády. Jejich „krásný zpěv“ ani zjev mě neuchvacuje, ale řvaly všude a stále. Slavné údolí motýlů jsme neviděly (celé léto v něm žijí tisíce jedinců jednoho vzácného druhu můry), odradily nás davy turistů čekající na tamní autobus… Ale se spoustou motýlů a můrek a vážek se dalo setkat i v příměstském parku Rodini. Co nás potěšilo mile bylo minimum komárů (a stejně pokud nám nějaký dělal spolunocležníka, živil se na mlaďasce…) Na Zanu jsem vzpomněla, když po pláži mezi kamínky pobíhali škvoři – o poznání větší než jejich tuzemští příbuzní.
Zajímavé bylo, že krabi byli k vidění jen na kamenech v přístavu, naše několik kilometrů dlouhá písčito-oblázková pláž byla zcela krabo i mušlo pustá. Za celý týden jsem na pláži našla jedinou malou mušličku. Zato ve stáncích v přístavu jsme mohly nakoupit hromady lastur všech tvarů, velikostí a barev. Vozí je ve velkém z Indického oceánu… A dopíší slovíčko Rhodos…
Do bezobratlých patří i chobotnice. Viděly jsme jednu v přístavu, jak ji malý (asi 10ti letý) rybář vraždil. Mlátil s ní o kameny hodně dlouho… jak pravila mlaďaska: „chápu, že vaz se tomu zlomit nedá, ale co je moc, to je moc…“ Daleko spokojeněji vypadaly chobotnice v akváriu místního výzkumného ústavu Středozemního moře. Tam jsme taky viděly spoustu mořských hub, sasanek, medúz a různých místních mlžíků i plžíků.
Ryby. Tak jednak jich hodně bylo na tržnici a v nabídce rybích restaurací. Ty se daly prohlédnout v klidu a zblízka. Ale už byly obloženy ledovou tříští… Pak byla hejna malých rybiček v přístavu. Na ucelenou kolekci ryb jsme se byly podívat v tom místním akváriu. Nebyly tam žádné korálové barevné rybičky, ale právě jen ty místní. No a v parku Rodini teče říčka s temně zelenou vodou a tam bydleli červení karásci i hejna pavích oček.
Plazi a obojživelníci. Ve stejné říčce jsme viděli i vodní želvy. Co mě překvapilo, že byly velmi plaché – hned mizely pod hladinou. Mořské želvy byly k vidění v akváriu. Ještěrek bylo hodně, velkých i malých – hlavně na skalách a taky měly moc rády staré antické památky. Prostě ještěrky historičky. Přestože Rhodos byl pověstný jako ostrov hadů, dnes jich je prý málo a my jsme naštěstí na žádného hada při našich výletech nenarazily.
Ptáci. Mám ráda racky. Jejich křik mě přitahuje (ale elf rozhodně nejsem :o)) A Rhodos v tomto ohledu zklamal. Jen výjimečně nějaký racek přeletěl nad mořem a ani nezavolal… Zato vrány šedivky byly a řvaly všude. A taky hejna holubů a vrabců patřila ke koloritu Starého města. Byly vidět i pěnkavy a vlaštovky a večer rorejsové. V parcích (a těch je ve městě hodně) byly občas vidět i kamenné koupelny (a tím i napáječky) pro ptáčky a večer, po zalití záhonů a vyklizení košů, je doplňovali čistou vodou.
Ale ještě jedni ptáčci byli na Rhodu v hojné míře – obyvatelé klecí. A byli velmi různorodí. U malířů portrétů v ulici Pod platany křičel krásný žako, před mnoha místními krámky a tavernami i z balkonů místních domků volali z klecí andulky, korely i kanárci. A taky byli vidět stehlíci a jiní malí pěvci (zvonohlíci??). A taky nesmím zapomenout na pávy – obývali nejen park Rodini, ale třeba i památky na vrcholku Filerimos. A docela drze žebrali.
Savci. Tak z těch divokých jsme neviděli nic – ani myšku, ani zajíce, ani jelena. Jen toho slavného, který i s laní chrání vjezd do přístavu. Ale ten je z bronzu a tak se nepočítá. A byť stádo jelenů mělo být v parku Rodini, tak jsme tam našly v ohradě jen stádo kozorožců. Při cestách ostrovem jsme viděly velká stáda koz, občas i krávy či ovce. Koně jsme k lítosti mlaďasky nespatřily, zato jsme si užily oslíků v Lindu.
Lindos je malé městečko na východním pobřeží ostrova a na skalnatém ostrohu nad mořem jsou zbytky johanitské pevnosti a antické akropole. A protože výstup nahoru je ve vedru poměrně náročný, nabízí se línějším turistům cesta na oslu. Oslíci jsou to čistí, dobře živení, s nablýskanými kopýtky. Pracují v párech – druhý je za ohlávku připojen vodítkem k sedlu služebně zkušenějšího. Vždy doprovázeni svým pánem.
Náš autobus stavěl na silnici na druhém kopci nad městem, takže nás po sestupu od památek čekala cesta kroutící se silnicí do děsného kopce ke státovce. A jaké bylo naše překvapení, když nás došla dvojice oslíků. Samotní, bez člověčího doprovodu pěkně po krajnici kráčeli domů. Blížila se zavírací hodina akropole a tak postupně pro ně padla. Za chvíli jsme sledovaly další dvojici, jak zkušeně přechází státovku, řadí se opět vzorně ke krajnici a asi po 50 metrech odbočuje na polní cestu mezi domky. To už si i popoběhli, zřejmě se těšili na odsedlání a nějakou tu ňamku. A za chvilku šli ještě jedni. Tak nám hezky zpestřili čekání na zpožděný autobus.
Koček je na ostrově hrozně moc. Jsou i na kalendářích, pohlednicích, keramice,… jsou plyšové, kožešinové i vyřezávané ze dřeva. Ale hlavně živé. Před každým hotelem byla smečka místních tuláků (a taky misky s vodou i zbytky z kuchyně pod kontejnerem). Na kamenech vedle přístavů (jen město Rhodos má přístavy tři) byla občas plastová plata – tu se zbytky ryb, tu se zbytky s přístavních hospod. A taky u přístavní pevnosti Sv. Nikolaje fungovalo oficiální „krmné“ místo a útulek koťat. I s pokladničkou. Byly jsme náhodou svědky večerního krmení a na kočičích konzervách si tam pochutnávalo asi třicet koček
Byť nejsem kočkoznalec, až na občas chybějící kus ocasu mi nepřipadaly kočky zbědované nebo špatně živené. Jen jsou štíhlé a mají děsně hubené ocásky – ale to asi souvisí s hustotou osrstění – přeci jenom zimu tam neznají. A nikdo se tam ke kočkám nechoval hrubě, kočky byly součástí krámků, hospůdek, památek. Řada byla opečovávaná, s obojkem či mašlí pod krčkem. A i ve Starém městě byly na spoustě míst rozsypány do misek (či jen tak na zem) granulky.
A na konec psi. Taky jich je na ostrově hodně. Jednak ti rodinní mazlíci na vodítkách (tam řadím i mazlíka – divokého rotvíka, který řádil na vodítku podobně jako Betka), jednak hlídači zahrad (vedou němečtí ovčáci), jednak tuláci městští. A zase to spíš než opuštěnci byli tuláci s nějakým „doma“ – neboť žádný nebyl podvyživený, ani vážně hendikepovaný. To že občas nějaký pajdal, považuji při jejich způsobu života za dost pochopitelné. Byli to většinou psi středně velcí až velcí, kříženci různých barev. Byli absolutně neagresivní, ani kočky je nijak nevzrušovaly. Pohybovali se svobodně mezi davy turistů, vyhledávali stín. Opět občas dostali úplatek z nějaké hospody, občas dorazili jídlo po nějakém turistovi. A zase nikomu nevadili, ležícího psa ve stínu každý v klidu obcházel.
Moc se mi líbil smetanově zbarvený pitbul v jedné taverně – ležel dlouhým vodítkem přivázán ke stromu a nechal se hladit od každého návštěvníka. A hostů měli pokaždé dost – tak asi opravdu nikoho nesežral. Nebo mrňavý špiclík, který startoval hystericky po každém kolemjdoucím a ve dveřích se vždy zarazil na zadních – neboť zase zapomněl, že ho řetízek opravdu na ničí kotníky nepustí… Nebo krásný modrooký husky, který ležel jak předložka na studené dlažbě v jedné prodejně koberců…
A tak kromě toho sluníčka a moře a dobrého jídla a krásných památek (to Staré město mě opravdu okouzlilo, každý z těch šesti večerů v něm strávených pokaždé překvapil něčím novým) budou ke vzpomínkám na tuto dovolenou patřit i kočičí a psí tuláci Starého města, oslíci z Lindu a žebraví pávi v Rodini.
Xerxová (Jindra Porkertová)