Již po mnoho let máme zavedený způsob tvorby dovolených. Vycházejíc z toho, že pes je člen rodiny, cestujeme autem do míst, kde můžeme s naším psem žít. Znamená to zpravidla, že si pronajmeme nějakou malou nemovitost, v níž rozbijeme hlavní stan a odtud podnikáme kratší či delší cesty a snažíme se poznávat kraje a jejich kultury. Je pravdou, že ač vše je vlastně zdánlivě podřízeno psímu režimu, pes je patrně jediným členem výpravy, který by klidně strávil celou dovolenou právě na tomto jednom jediném místě, když už se teda musí někam pryč. Výpravy, velmi pečlivě připravené, komponované z mnoha průvodců, internetových rešerží a vyprávění přátel, jsou pro něj jen zdrojem nervozity, bolavých tlapek a nedostatku hlazení. I když, i na něj mnohdy dochází vzhledem k enormní chuti cizích lidí nechat se fotit s dogou, ale to je jiná historie.

Letos bylo rozhodnuto, že strávíme týden v Toskánsku. Hlavní stan měl být v místě zvaném Bibola, a i když na mapách je toto místo k nalezení, mnoho informací předem jsme neměli. Ale co, hlavně že krom postele tam měla být i koupelna a sporák. Víc není zpravidla třeba. Jen to, že je to domek trochu výše položený, tuto informaci jsme podcenili.

Cestu jsme volili noční, bývá klid na silnicích. A tak jsme ve 21 hodin vyrazili z Liberce, kolem 2.ranní projeli Mnichovem opravdu v klidu a o samotě, vyšplhali na Brenner po staré silnici a v 8 jsme zastavili v Mantově.
Město jsme neznali a chtěli jej aspoň letmo vidět. Pravda, i zde jsme zpočátku byli skoro sami, v parku před hradbami pobíhalo jen pár sportovních nadšenců, vesměs to byli spíše zoufalci, jimž jogging evidentně nedělal dobře, soudě alespoň podle křečovitého pohybu a grimas. I my jsme se tak trochu probouzeli, ačkoli cesta byla klidná, přece jen na noční směny nejsme zvyklí. Město Mantova je rozhodně půvabné a stojí za návštěvu, bohužel kávu tam patrně vaří až k obědu, teď právě místní trhovci rozkládali své pulty a chystali dávku ovoce a zeleniny pro zatím ještě spící obyvatele a na ranní hosty rozhodně nebyli připraveni. Ještě že naše termoska byla schopna tuto mezeru zaplnit, rovněž domácí mazanec na cestu upečený přispěl k pohodě našich žaludků. Pravda, chápu stížnosti místních na baťůžkáře, ale nevím, jak jinak si pomoci, když oni evidentně na ranní turisty zařízeni nejsou.

Vrátili jsme se na dálnici, mimochodem jsme (pokolikáté již) dumali, jak je možné, že tu nemají ani výtluky ani koleje od náklaďáků, a svištěli povolenou rychlostí k dočasnému bydlišti. Vzhledem k tomu, že na místě jsme se měli hlásit v 16, měli jsme dost času. A tak jsme zahájili toskánskou výpravu jak se sluší a patří v bráně Toskánska - městečku Pontremoli.
Jestliže v Mantově jsme byli vlastně sami, tady to bylo naopak. Patrně nějaký svátek či výroční trh přilákal do poměrně malého a malebného městečka, nad kterým drží vládu středověký hrad, snad všechny toskánce. No, a to se samozřejmě nelíbilo Betě, která je mezi mnoha lidmi sice obdivována, ale přece jen nesvá. A vzhledem k tomu, že okolní teploměr atakoval 30, její tlama byla příslušně usliněná. Patrně nejen to bránilo místním, aby se s ní více družili, soudě dle různých výkřiků měli z ní poměrně veliký respekt. Střídali slova "bella" a "cavallo", ale především ustupovali, ba někdy se vysloveně rozstřikovali, přestože psík byl na vodítku. Svižně jsme si dali espresso a džus, obojí vynikající, přebrodili místní říčku, aby se pes trochu zchladil (mimochodem, na rozdíl od místních dvorků a zákoutí říčka byla křišťálově čistá se spoustou rybího potěru) a vyrazili dál s vědomím, že budeme na místě našeho pobytu poněkud dříve, než domácí očekával.

Věděli jsme, že hlavním orientačním bodem je městečko Aulla, z něhož již mělo být místo zvané Bibola snadno dosažitelné. Aulla je dobře označena, přímo na sjezdu z dálnice, žádný problém. Vlastní městečko není právě klenotem, i když se nad ním vypíná slušně zachovalá raně středověká pevnost osvědčující, že i tudy kráčely nějaké dějiny. Dle návodu, který jsme obdrželi od dodavatele ubytování, jsme se měli telefonicky ozvat před vjezdem do města, ale jak již bylo zmíněno, měli jsme několikahodinový předstih a navíc jsme se nemohli dohodnout, kdo se pokusí telefonovat naprosto neznámému člověku bez jakékoli znalosti italštiny. Snad jen Beta byla ochotna to provést, ovšem především proto, že do kufru auta patrně nedosáhla klimatizace a frekvence jejího funění byla už skoro neměřitelná. I proto jsme se usnesli, že se pokusíme tu Bibolu napřed najít a pak se pokusíme nějak do telefonu zatančit, že už jsme na místě. Ukázalo se, že hledání není tak hrozné, díky mapě a jedné nenápadné šipce jsme vjeli na uzounkou silničku, která slibovala nás do Biboly dovést. Že to budou 3 km jsme věděli předem. Že musíme překonat nějakých 400 metrů výšky už jasné nebylo a že Bibola je "vesnička", která zbyla z podhradí dávno již zříceného hradu, to jsme nevěděli zcela jistě. Podle kusých internetích zpráv má obec plných 35 obyvatel. Každopádně má krásný kostelík, velmi poctivě vyzvánějící jak půl tak celou. Soudě dle aut různě odložených v nejnemožnějších pozicích, jistě tu obyvatelé jsou, ale při sobotním brzkém odpoledni asi relaxovali, inu siesta. Jen v jednom domku se intenzivně gruntovalo a hned jsme pochopili, že ten domek bude na týden náš. To bylo radostné shledání - naše paní domácí lámala angličtinu stejně jak my a to, že sem s námi nebude muset jet tou šílenou stezkou pro muly ji přimělo k slzám. Přestože jsme obřad předávání nemovitosti zažili mnohokrát, jen zde jsme byli poučeni o tom, jak třídit odpad. A jen tak mimochodem domácí utrousila, že když vypnou proud, nepoteče voda. Nepřikládali jsme tomu sdělení žádnou velkou pozornost. Možná i proto, že už jsme měli všeho dost, moc jsme se těšili, až nás pustí do sprchy a - jak trapné brzy odpoledne - spát. No, někteří z nás mysleli i na jídlo, abych pravdu řekl. Přece jen mazanec už byl dost suchý a termosková káva taky už došla. I Betka, přestože cestou dostávala babičiny řízky, aby se jí v autě přece jen trochu líbilo, naznačovala, že v Česku bývají granule. Sice evidentně měla velikou radost z vody, ale přece jen jí něco chybělo. Dočkala se a tak začala dovolená.

Den druhý

Samozřejmě den začal důkladnější rekognoskací terénu, to umíme už z vojny. Hrad, tedy co z něj zbylo, je správně italsky opečovávaný, takže když odhlédneme od zapomenutého kolečka jistě ne středověkého, hromad různé suti a jiného nepořádku, poskytuje rozhodně velmi pěkné výhledy do širokého okolí. A samozřejmě scenérie nutí laického fotografa k pokusům se stmíváním, svítáním, bouřkovými mraky a prostě s veškerým možným světlem.
Záhadou nám zůstala zdejší "obec", neb domky v těsném podhradí jsou obydleny a kostelík evidentně slouží svému účelu. Lidí zde mnoho vidět není, ale jsou tu, aspoň podle pohybu aut je to poznat. Navíc zde žijí psi různých plemen, jen jsme nevypozorovali, který je domácí a který turistický. Kupříkladu Beta je již zcela domácí.
Podle cedule na hradě je Bibola pozůstatkem strážního hradu, jakých na kopcích v okolí bylo mnoho. Ovšem počátkové jsou staší, sahají až do byzantských dob. Kaple byla vysvěcena 1154, to ještě Přemysl Otakar o království nesnil. Lze soudit, že domky alespoň fundamenty mají opravdu prastaré, ovšem je sem zaveden elektrický proud a voda, to asi nebylo. Rovněž silnička byť kroucená je podstatně kvalitnější než u nás v Ruprechticích na Valech, přičemž obyvatel je u nás asi víc ... Je tu báječný klid, ticho. Až na ty bouřky, těm jsem se snažili ujet z Čech a zdá se, že se rodí právě tady a pak teprve jdou trápit Čechy. Z okna to nevypadá zle, ale vypíná to proud, to je nepříjemné. Pak ani voda neteče a člověk zjišťuje, jak je rozmazlený. Gotické zdivo rovněž není až tak studené, když okolní teplota je kolem 28 st., zimu bych tu asi trávit nemusel, i když patrně sněhu tu mnoho nemají, jinak by jistě byly okolní stráně vykáceny a upraveny do stavu vydřených sjezdovek.
Okolo jsou lesy. Tedy, kaštanové lesy. Naprostý nezvyk pro nás, milovníky hubních výprav do českých jehličnatých. Tady je zem pokryta všemožným harampádím, počínaje ostružiním a konče bůhvíčím, neumíme to pojmenovat. Ještě tu jsou hojne zastoupeny akáty, duby a pak cosi, co vypadá trochu jako škumpa ale nemá to "šišky", nebo jsme je aspoň neviděli. Sem tam i pinie a borovice a nějaký ten smrk. A samozřejmě všudypřítomný břečťan se pere s jakousi liánou, bíle kvetoucí ale pro nás bezejmenná. Na pohled nepořádek a vůbec neláká ke vstupu bez ohledu na to, že sběr hub je v Itálii proskribován a povolen jen těm, kdo nakoupí příslušnou bumážku. Nějaké houby jsme zahlédli, ale opět, jaká to škoda - nejen že nemáme bumážku, ale ani netušíme, cože to vlastně bylo za plodnice. Trochu jako hřib, ale spíš satan. A protože máme respekt před místními carabiniery, netrháme to, ať se otráví sami.

První výprava ven z Biboly vedla k hradu Verrucola. To ale napřed musíme přece vzít benzín! Ovšem zkuste to v neděli po ránu, první pumpa, co byla aperto byla až ve Fivizzanu, což je obec s rozšířenou působností od dob Medici. Původně jsme i ji chtěli navštívit, ale spala. Naštěstí benzím nám tu prodali, jak jsme posléze zjistili, byl hanebně nejdražší. Kousíček už je hrad Verrucola, podivně umístěný v údolíčku nad potokem. Ale parádní, opečovávaný, obydlený. Ale všichni ještě spali ... Navíc těžko by nás vpustili s Betou. Prolezli jsme co jsme mohli, na dvorku jim tam podivně kvete fikus, pokud to tedy je fikus. Květ bílý jak obrovitý tulipán.
Podle mapy nedaleko musí být velmi zajímavý kostel či opatství - jedeme tam. Teda původně jsme měli jít pěšky, ale místní srázy nás poněkud otrávily a navíc, tady neznají turistické cesty, jen asfaltky ... Místo se jmenuje Pognana a kostelík je opravdu malebný, ovšem všichni ještě spali ... A tak místní zvony, které se rozezněly sotva jsme tam dolezli, budily patrně krom olivovníků i nějaké místní obyvatele. A nebo se, stejně jako olivovníky, nedali. Do kostelíka se vlézt nedalo a tak jsme pokračovali v objevování dalších hodností paměti.
Především jsme museli vidět nezvyklou kruhovou věž v městečku Casola. Teda, nezvyklá je hlavně tím, že je nižší než okolní zástavba (ale ještě se bude hodit, že jsme si ji vryli do paměti), těsně vedle ní je prostý kostelík a pod ním "středověká" zástavba, jakých ještě mnoho uvidíme. Ale dnes jsme tím ještě překvapeni a estetika v nás bouří. Jen já neocením, že to zde je cítit močí, neb nic necítím. Krom moči prý je to cítit ještě ledasčím dalším; prostý pohled do dvorků naznačuje, že osvěta placená patrně EU se zastavila na fasádách.
Rozhodli jsme se, že už fakt musíme vidět nějaký nezřícený středověký hrad, klasickou románskou fortifikaci, jež oku lahodí a evokuje vzpomínky na křižácké války. Tož jedeme dobýt hrad Aquila, který se vypíná nad městečkem Gragnola. Našli jsme městečko, vzduch okolo 30, vše spalo (tady asi lidi nic jiného nedělají, na výběr parkovného mají automaty). Výjimečně jsme nebrali v potaz vyčítavé psí oči a z města na hrad jsme vyrazili pěšky. Vzhledem k počasí a úhlu stoupíní bylo zřejm, že s každým výškovým metrem ztratíme kilogram živé váhy, takže bylo dobré předpokládat, že na hrad dorazí tři hmotné mrtvoly. Vůle byla silná, zastavili jsme se pouze u studánky, kterou Beta vypila a několik příštích generací bude na suchu. Před hradem brána kovaná, na ní nápis, že si máme někam zavolat, jinak ať si dáme pozor na psy - asi viděli, že je Beta na volno. Zkusili jsme hrad vyfotit aspoň od brány, neb jedna hláska vykukovala, bohužel foťák zaostřil na list, který holt byl blíž. Takže toto dobývání se moc nepovedlo, ale zase jsme se mohli stavit u studánky cestou zpět.
A protože času bylo dosti a vedra též, rozhodli jsme se, že jedeme k moři. A nebyli bychom to my, abychom i tak prostou věc jako cachtání ve slané vodě neopentlili nějakým vlastivědným záměrem. Cílem byly vody v okolí Lerici, městečko, které opevnili místňáci - Pisáni - na truc Janovanům, kteří si udělali pevnost naproti přes záliv, i tam dojedeme. Podle mapy (už víme, že se moc nepovedla, ale v té době jsme jí ještě věřili) podle pobřeží vede Strada panoramica, což jsme naivně přeložili jako vyhlídková cesta. No, hlubokým úvozem mezi lesy jsme se šinuli do prudkých kopců a zase z nich, nevida nic než ty stromy. Je možné, že kdybychom zastavili, vzali mačety, prorazili si okénko, i nějaká fotka by se urodila, ale v těch točkách se nám moc zastavovat nechtělo a navíc - neměli jsme mačety. A tak jsme skončili "na pláži" u městečka Tellaro. Což o to, moře bylo teploučké a čisťoučké jak by ani nebylo v Itálii. Ale ta pláž - díky tomu, že jsme oba vybaveni horolezeckými sandály, dalo se tam chodit. Ovšem Betka na tom byla příslušně hůř a přiznejme si, dávala nám to najevo. Prostě nechtěla chodit. A tak jsme se cachtli a jeli domů, na hrad.

Den třetí

Vstáváme do tmy. Teda hlavně proto, že nejde proud, bouřky okolo nás řádí, tačí na zbytcích věže hradu Bibola a rozpočítávají se, která půjde na sever a která na jih. A v Česku je svátek. Vycházejíce z toho, že nejlepší obranou je útok, jedeme k moři. Nakonec, když už jsme v té Itálii, tak kam jinam, že.
Podle dostupných informačních zdrojů je nezapomenutelné navštívit oblast zvanou CINQUE TERRE. No, a protože my už dost zapomínáme, tak jsme si řekli, že to vyzkoušíme.
Z dálnice sjíždíme v La Spezia, poměrně velikém přístavu (jak jsme zaznamenali, i vojáci si toho všimli, že tu jde přistávat, a zabavili nemálo území. Chaos na zdejších silnicích by jistě byl podstatně větší, ale přece jen, byli jsme tu před 8. ráno a to zdejší lidé ještě spí. Naším prvním zastavením nemělo být ono malebné pobřeší, ale jedno konkrétní město. Naproti LERICI, které postavili Pisánci ve svých velkých dobách, přes záliv opevnili Janované na troskách římského města skalní ostroh a vytvořili malebné přístavní městečko PORTO VENERE (pozor, nemá nic společného s venerickou chorobou). Tato Venušina brána je skutečně malebným jachetním přístavem, dokonce zde mají i řadu restaurací, které možná někdy i otevřou. Pokud sem chcete na kávu či vínečko, jistě to bude dobré, ale nejezděte před 9., mají chiuso. V místní bance bez reptání ale již za ranního kuropění vymění dolary za eura v kurzu, který není až tak děsný. Výhodou ranní návštěvy je nejen možnost vykoupat se mezi jachtami pouze pod dohledem penzistů krmících racky, ale i zcela svobodná procházka po nábřeží až ke kostelíku San Pietro a vyhlídce, kterou prý miloval lord Byron. Nutno přiznat, že neměl špatný vkus.

Kávička byla plánována až do některého z městeček CINQUE TERRE, jichž, jak z názvu oblasti vyplývá, je 5. A protože jsme netrpěliví, vlétli jsme už do té první - RIOMAGGIORE, na velmi dobře placeném parkovišti jsme byli prostě zase první. Z parkoviště se kutálíte až k moři, občas lze narazit na nějaké místní auto či výstupek dlažby. V obchodech echt cinqueterrových koupíte velmi ale velmi drahé místní víno (stává na sluníčku na stolcích, asi se tam vychovává), olivy a olej a pak spousty potištěného textilu. Faktem je, že těžko něco jiného místního tu nabídnout, ale přece jen kašírovaný Pinnoccio tu mohl chybět, třeba. Co je třeba zmínit, jsou chodníčky vybudované na strmých stráních tak, aby tůristé mohli šlapkat od vesnice k vesnici. Vřele doporučuji, věřím, že to je příjemná procházka skýtající řadu naprosto neobvyklých pohledů. Bohužel, na chodníky nesmí psi ba ani feny. Tož jsme si našli pěknou zátočinku, kde jsme byli též skoro první (možná, že část zde již ležících tu byla od včerejška), pocachtali se v moři a šli pryč. Ještě jsme si měli dát tu kávičku, ale jaksi k tomu nebyla ještě nastavena obsluha, přece jen, bylo před 10. Zanevřeli jsme na toto místo, kde jedinou službou, kterou jsou schopni poskytnout, je parkování, a vyrazili dále. POstupně jsme opustili ideu, že navštívíme každou z těch vesnic, už proto, že nám došly mince na parkování. A navíc se nám zdálo, že to není nejlepší způsob, jak se těch mincí zbavovat. A tak jsme pomaloučku jeli po silnici nad pobřežím a žasli, jak úžasně vypadají terásky na révu či olivy. Připomínají rýžová pole. A navíc, to nelze nezmínit, z dálky jsou ty vesnice tak krásně čisté ...

Zdá se, že naše Beta prožívá jakousi krizi. Usilovně dýchá, nechce se jí chodit, ba ani pít ji skoro nechutná. Jedeme na hrad, třeba se zklidní. Okolo nás mezitím přešly bouře a svítí slunko, teplota ke 30. Inu, jih.

Pozdě odpoledne necháváme Betu na jejím hradě a jedeme do Aully dobýt zdejší pevnost. To, co se zdálky zdálo poněkud "Josefské", zblízka se ukazuje jako prastará rozhodně středověká pevnost, která by snad mohla ihned začít sloužit svému účelu; byť dnes tam mají jakousi výstavku místní přírody (ovšem v pondělí mají zavřeno ...). Pro nás to bylo trochu překvapivé, protože Aulla je nepříliš vzhledné městečko a zcela "moderní", tzn. stavby jsou zde jistě poválečné. Navíc evidentně se nevyvíjí podle nějakého urbanistického plánu (a nebo je tak děsně sofistikovaný, že mu není rozumět), chybí jí zkrátka "centro historico", asi krom jiného. Pevnost je strohá, jak má pevnost být, a působí bytelně i v dobách jaderných. Je veliká a jistě by i nyní jsa rozumně vyzbrojena, plně ovládala údolí pod ní. Vypadá to, že válku nepřežila Aulla, pevnost drží.

Den čtvrtý

Na tento den jsou naplánovány toskánské klenoty, chybí jen Florencie. Ne pro nezájem, ale už je to fakt daleko a máme na to jen jeden den. Pravdou je, že při své předchozí návštěvě jsme jak Pisu tak Luccu viděli a jejich kostely poměrně důkladně prozkoumali. A teď je s námi Beta a to, jak známo, je pro vstup leckams poměrně veliká překážka, vždyť má nějakých 65 kilo.

Pisu jsme netrefili už při sjezdu z dálnice. Takže jsme strávili veselou chvilku hledáním něčeho jako je centrum, případně přímo Náměstí zázraků. Zastavili jsme na nábřeží Arna a parkovací poplatek nezdál se být nejvyšší. Mělo nás to varovat. Prostě jsme se ukotvili na druhé straně města, než bylo potřeba. Ale i tak jsme měli v plánu projít kus "starého města", abychom nezůstali jen na tom čtyřprvkovém zázraku. Ukázalo se, že město bez instalace nějakého informačního systému je nad naše síly. Teda je pravda, že jsme se o síly připravovali i sami, jednak naprosto chaotickým hledáním správné cesty, jednak pohledem na psa, který evidentně měl chodníků plné zuby. V podstatě se stačilo jen otočit a už bylo to slavné náměstí, resp. šikmá kampanela, vidět. No, stejně jsme tam byli sami. Konstatovali jsme, že se stav památek zhoršil. Nejen, že na křtitelnici chyběl kus střechy, ale všechny štuky už nebyly bílé, asi by to chtělo umýt. A nebo odklonit dopravu, aspoň ty šílené mopedy ... Cesta zpět k autu rovněž neproběhla úplně v klidu, ale zase je pravda, že jsme prošli staré město křížem krážem. Musím říci, že mne zklamalo, i když se možná podepsal i celkový nervový stav výpravy. Ale paláce, které jistě byly výstavné, jsou zanedbány, uličky špinavé. Prošli jsme omylem i kus univerzity, myslíce si, že jsme v nějaké průmyslové zóně. Je fakt, že když jsme tudy prochzeli, davy studentů se rovně hrnuly do školy. Jinak byly ulice skoro prázdné, řekl bych, že se nám letos poměrně dobře podařilo kontrolovat stánkaře, jak zahajují svůj den. Nakonec zmrzlina, kterou jsme si koupili, jistě byla včerejší, ale naběračka byla opláchnuta ve vodě z čerstvě otevírané lahve...

Další zastávkou byla Lucca a nikdo mne nepřesvědčí, že to je podstatně krásnější město než celá slavná Pisa. A dokonce mám pocit, že se mi líbí víc jak Florencie, i když tu nenajdeme tak krásné mosty či chrámy. Mám opět na mysli staré město, sevřené renesančními hradbami, po kterých se dá celé obejít. Jen z hradeb lze vidět její věže, je jich dost a možná bych měl ambici se naučit je znát, ale to by asi trvalo déle než jeden parkovací lístek. Vnitřní architektura města je hradbám zcela podřízena, takže řadu paláců nejen že nejde vyfotit, ale ani vidět, neb ulička před nimi by i yardovi byla úzká. Okny je ale mnohdy vidět báječně zdobený interiér, zlacené a barevné štuky na stropech atd., musela to být báječná doba, když lidé měli možnost si ustrojit osobité a přitom krásné ať již bydlení, nebo pracovno. Určitě nebylo možné, abych nevěděl, kam jsem vlastně vstoupil, jak se to stává dnes v naprosto studených a odosobněných kancelářských prostorách. Samostatnou poznámku si zaslouží jednak nesymetrický dóm, který prostě svou stavbou nechtěl zničit stavbu předchozí a tak se uskromnil, to je i v dějinách naprosto nezvyklé. Uvnitř najdete svatou tvář, podivný krucifix, který snad prý přesně kopíruje tu Kristovu. Nefoťte to, prostě se jen dívejte.
Další zajímavostí je "hlavní náměstí", vytvořené do elipsy sestavenými domy, původně to románským fórem. Dovnitřku náměstí se dostanete nejen čtyřmi průchody, ale i obchody, které jsou přístupny z vnějšku i vnitřku. Ale že byste tu něco zvláštního koupili, to asi ne.
Nesmím povinně zapomenout na věž s dubem, též velmi fotogenickou. Podle průvodce má dub kořeny již v patře pod sebou, tak nevím, zda vyhrají zelení při záchraně dubu či stavební úřad při záchraně věže ...

Další cesta nás vede do pohoří Garfagnana, vůbec mám pocit, že yardovi chceme ukázat, co to je vrchařská prémie. Občas musíme vypínat klimatizaci, aby těm kopcům stačil, jenže to se pak zvyšuje frekvence psího funění do naprosto neočekávaných hodnot, takže zase zapínáme klímu ...

Původně jsme chtěli zastavit u Ponde del Diavolo, což je mostek těsně u městečka Borgo. Zde doporučuji buďto zcela po italsku prostě zastavit, jít se podívat, vyfotit, namalovat apod. a pak se vrátit k autu a jet dál, a nebo zajet do města, nechat tam auto a jít si ten stavební klenot nebo spíše libůstku prohlédnout. My jsme mysleli, že tam nějaké parkování bude, nakonec všude z toho dost dobře žijí. Tady ne. A tak jsme jen přibrzdili ...

V horách leží obec jménem Barga. Řekl bych, že je to klenot, jemuž chybí marketing. Pod dómem, postaveným na románských základech a ne právě citlivě dostaveným na začátku minulého století, se mačká kompletní středověké městečko. Už jen pohled na jeho střechy je parádní. V městečku bych si uměl představit lecjaké atrakce pro tůristy nebo kohokoli jiného, ale zdá se mi, že o to nemají zájem. Je pravda, že oni v těch městečcích trvale bydlí, asi by je turisté otravovali, ba možná je již otravují. Ale je to škoda, protože architektura uzounkých uliček je aspoň mně podstatně bližší než architektura bulvárů.

Pomalu se otáčíme zpět ke svému hradu, obec Castelnuovo jsme jen projeli, hlavně proto, že Beta fakt nemá pochopení pro gotiku. Abychom si našplhali, zastavujeme u přehrady VAGLI. Velmi chutná voda, i když podle stavu břehů jí bylo málo už před naším příjezdem. Betka nebrala na nic zřetel a zcela bez skrupulí vypila podstatnou část přehradní nádrže. Na jejích březích rovněž ožila, poskakovala jak koza a běhala a průzkumničila. Inu, nebylo to město. Ačkoli mapa o tomto kusu kraje hovoří jako o turisticky propracovaném, na hospodu tu nenarazíme. Asi poslední, která tu zbyla, právě likvidovala vývěsní štít ... Malebné vesnice na obou stranách přehrady už z dálky neslibovaly víc jak pěkný pohled, bojovné věže jejich kostelů jasně sdělovaly cizincům - nelezte sem! Temně šedé fasády kontrastují s fasádami městeček u moře, nelákají.
Dobrodružná byla cesta odsud. Navigátorka z mapy vyčetla, že zde silnice končí a musíme se vracet, to já ovšem ze srdce nemám rád. A tak, když jsem viděl šipku Aulla, nařknul jsem navigátorku z nepozornosti a vyrazil. Počkali jsme, než se nám uklidí z cesty nějaká težká technika, a vyrazili jsme. Šotolinová cesta byla široká, ale příkůpky napříč dělaly yardovi potíže. Stoupání bylo ďábelské, úpění navigátorky též. I pes ztichnul. Po stoupání, které znemožnilo provozování klimatizace (bylo to i zbytečné, okolní teplota klesla někam k 18) nastalo naopak klesání, které se blížilo másty spíše volnému pádu. Zkrátím to. Objevili jsme cestu mezi Monte Umbriano a Monte Pisanino, cestu, která neexistuje. Vyloupli jsme se u mramorového lomu patrně u vsi Gorfigliano a ještě nám chvilku trvalo, než jsme se vymotali z ní. Ale skutečná regulérní směrovna Aulla rozvázala jazyk i navigátorce ...
Nepříjemný zážitek zde musím zmínit. Už jsme jeli po "civilizované" silnici, když vidíme velikou zmiji, kterak pádí přes silnici a auto zuřivě couvá a snaží se hada zabít. Nevím, jak to dopadlo, doufám, že had vyhrál a těsně před úprkem uštknul každé kolo auta zvlášť.

Den pátý

Není to úplně podle řádných pravidel, oddych má přijít až sedmý den, ale my jej nastavili na den pátý. Samozřejmě, že nervová soustava navigátorky potřebovala trochu relaxace a rovněž psí tlapky toužily po klidu. Tak jsme tomu přizpůsobili režim a vyrazili za poznáním do méně kamených míst.

První zastávkou byla vesnička Comano, která se, jak jinak tady, honosí hradem a obydleným podhradím. To je vůbec zvláštní fenomén tady. Zříceniny hradů v různých fázích rozkladu, ale pod nimi středověce namačkané podhradí, s uzounkými uličkami, kamenou dlažbou atd. a to všechno obydleno. Jakýmsi rušivým elementem jsou pouze antény včetně těch satelitních (netuším, zda sem dokáží přivést internet, ale na Bibole není). Prostor pod sebevědomou věží je využíván co pastvina, Beta tam řádila jak černá ruka, neb jí asi ty ovčí bobky dělaly dobře. Zaujalo mne, že zdejší parkoviště je zdarma. Buďto sem ještě nedosáhl pokrok (možná fakt ten internet nemají), a nebo jsme byli první turisté a pro jednou to nemá cenu instalovat.

Z Comana bylo naším cílem zase kus vody - dle mapy malebná přehrada Lago Paduli. Ovšem dostat se tam z Comana nebylo až tak snadné, překonávali jsme nějakých 1200 m. Občas i asfalt se ztrácel a byl nahražován nějakým jiným povrchem, občas jsem měl pocit, že zatáčka přesahuje 360st. Na cestě jsme zastavili u Biboly II, zřícenina hradu Giogo totiž vypadá skoro stejně. A taky pod ní bydlí lidé, mladí lidé dokonce. A jejich domečky jsou taky obnovené do celkem pěkného stavu (nevím, jak uvnitř). Tuto kulturu obnovených podhradí neznám, nevím, zda se jedná o nějaká zvláštní společenství či n-tá generace pod hradem žijících. Jo, a i na tomto hradě bydlí spousta motýlů, jen se nechtějí dát vyfotit, potvory.
Lago Paduli je přehrada v kopcích, poměrně vysoko, asi výš jak naše Černá Nisa. Taky je dost zelená. A má málo vody. Zaujalo nás to, že je obklopena bukovým lesem, no spíše bych řekl bučinovým. Nevím, zda les je mladý a nebo jeho životní podmínky nejsou dobré, ale stromy jsou útlé a nízké. Ale je jich moc, prostě les. A v něm hřiby, dokonce. A co nás šokovalo nejvíce - okolo přehrady turistická stezka a to tak, že značená! To jsme ještě jinde neviděli. Co ale známe i od jinud, jsou stáda ovcí a koz na silnici, jen dnes jsme to nějak nečekali. Do otevřeného okénka si nám postěžoval ovčácký pes na krutou službu a hned byli pryč.

Přes další vrchy a údolí (už to ani nemá cenu popisovat, ale je nyní zřejmé, že spojenecký postup tímto terénem musel být naprosto šílený) se přesouváme do Bagnone, jak jinak je zde hrad s podhradím, vše obydleno, jakž takž udržováno a asi to čeká na prince, aby to políbil. Můžete si tu za euro odstavit auto, ale to je jediná infrastruktura, kterou máte k dispozici. A samozřejmě, balzám na oči, pokud máte rádi středověk. Podle cedule na restauraci měli teda mít otevřeno, ale nějak jim to nevyšlo. Na druhou stranu nutno přiznat, že jsme byli jediné turistické auto na parkingu ... Jo, mají tu krásný mostek Ponte Vechio, parádní. A taky barokní kostelík. A určitě i spoustu jiných věcí, ale my měli už hlad, žízeň, bylo vedro a tady bychom mohli sedět leda na schodech do krásného ale nepřístupného hradu. A tak jsme jeli zpět do toho našeho.

Den šestý

Ne, že by Itálii či Toskánsku došly památky, ale nám nějak docházejí síly. A tak na dnešek je plánována poměrně krátká cesta s minimem zatáček převýšení :-)

Původní vize byla, že po ránu se vykoupeme v pravém moři. Pročež jsme po staré cestě (ne po dálnici, nikam nespěcháme) projeli sadu místních vesnic a měst až jsme se dostali k Marina di Luni, a to mělo být to místo ku koupeli. Pravda, mapa nelhala. Opravdu tu je moře a opravdu je tu pláž. Písečná, tedy pro některé z nás protivná. Vlny cca metr. Pláž naporcovaná místními hotely, penziony a jinými podnikateli. Nebylo, kde se převléknout, neb na "public" pláži už se rozkládali místní penzisté (tedy rozkládali si lehátka...), představa, že opískováni budeme cestovat dále nás od koupele odvedla a tak si tlapky zmáčela jen Beta. Nutno říct, že původně vyděšení italští penzisté s gustem cenili protézy, když náš odvážný psík prchal před vlnou, nechtěje riskovat vodu nad drápky.

Protože jsme milovníky antiky, oslovily nás cedule s upozorněním na místní římské vykopávky v Luni. A to nám tedy vyrazili dech - parkoviště zdarma, otevřená restaurace, otevřené vykopávky a "muzeum", kam ale pes nesmí (to jsme jim prominuli). Ne, že by ty vykopávky byly nějak zvlášť strhující, avizované mozaiky nám, neškoleným, mnoho neřekly, ale fakt tu jsou a i normální člověk se tu může zastavit. A dostane kafe! Ve zdejším kraji naprosto neobvyklé.

Od Římanů již směřujeme do Carrary, oblíbeného to místa Michalangelova. Začnu městem - překvapilo. Samozřejmě zase jen to "staré" město, ty nové přílepky zpravidla nestojí za řeč. Místní dóm, ač patrně není tučně vysázen v průvodcích, je velmi pěkný, v pisánském slohu postavený, bohužel trochu utopený v okolní zástavbě. Dobrý nápad s pěší zónou i tady našel uplatnění, tož jsme je odměnili tím, že jsme krom vypití všech místních kašen (to si vzala na starost Beta) koupili celou jednu zmrzlinu a druhé expreso (předesílám, že za celou cestu to bylo teprve asi třetí či čtvrté, tak mocně tu jsou na tůristy nastaveni). Bloumání po starém městě by se dalo asi protáhnout, kdyby ten pes tak nefuněl.
Z města prudce stoupáme do lomů, nelze je nevidět, když už jsme tady. V pozorovateli se sváří dva dojmy - jednak je to totální zkáza hor, nikdo už nikdy tu hmotu nevrátí zpět. Obrovské rány jsou místním horám způsobovány po staletí a nezdá se, že by to mělo končit. Možná, že pro Davida či Mojžíše by to člověk nějak zkousnul, ale všechny ty kočičky, venušky, a v neposlední řadě i hřbitovní drť, no není to škoda? Z druhé strany klobouk dolů před obrovským lidským dílem, které tu je vykonáno. Netuším, kolik úrazů zde nastalo, kolik lidí tu obětovalo zdraví či život pro ty obrovité kamenné kvádry, ale pohled na lomy je úchvatný.
Samozřejmě jsme neodolali a koupili i my trochu toho mramorového šmuku, abychom se pokusili jím učinitit radost příbuzným. A tím jsme konsekventně podpořili další dolování, já vím...

Poslední zastávkou byl hrad Fosdinovo, je samozřejmě z řetězce hradů Malaspina, stejně jak Bibola, jen z něj trochu víc zůstalo. Dokonce je vyzbrojen anglicky mluvícím průvodcem, za 5 euro vám zatančí kompletní historii tohotu kusu světa. Ale psy na prohlídku neberou. Podhradí je obydleno, náramně pěkně ustrojeno, ale zkuste tam najít hospodu k jídlu. Jo kolu či kafe, to ještě ulovíte. Ale jídlo teda ne.
Velmi krásné jsou pohledy z hradu na ústí řeky Magry do moře. Bohatě obydlený kus země, malebný pohled. Katastrofik jistě dodá, že spolu se zvýšením hladin oceánů i tento obraz zmizí; tak jsem to raději vyfotil.

Den sedmý

Před úklidem hradu (sice je úklid v ceně, ale přece jen si nemusí myslet, že jsme až tak nepořádní) ještě jedna cesta. Původně to měl být benediktinský klášter San Fruttuoso nedaleko Janova. Jenže - dojít tam jde jen pěšky no a nebo lodí. A obojí Beta odmítla. Takže jsme to podstatně zkrátili a pošlapali chodníky pouze v městečku Portefino, jež lze doporučit ke shlédnutí každému, kdo má rád romantické zátoky, otevřené restaurace, obchody s poslední módou a nehledí až tak na peníze. No, koukat se dá skoro zadarmo, jen snad to parkovné je poněkud dražší - €5 za hodinu je fakt dost i na zdejší poloměry. Poprvé na letošní tůře vidím restaurace připravené přijímat hosty, ovšem nějak jsem se s tím neprosadil. Líbí se mi, jak jsou oblečeni prodavači - je evidentní, že když už tam vstoupí zákazník přes odpudivou palbu cenovek, je to svátek a prodavač je připraven. Být malíř, zdržím se, zvlášť po ránu (naše specialita) je tu volno vzdušno klidno. Procházíme přístavištěm a koukáme, kterak se chystá snídaně pro osazenstvo, kterak se myjí smetákem boky jachet. Míříme ke hrádku, je nyní municipální a snad prý i přístupný, ale zřejmě ne teď. Kousíček za hrádkem je maják, slibují kávu a zmrzku, ale asi ještě není sezóna. Tak se vracíme a využíváme šipku na "public beach", kde jsme fakt úplně sami. Ono není divu, víc lidí se tam nevejde. Výhodou budiž, že tu není písek. Nevýhodou pak, že po těch kamenech se nám s horší balancí blbě chodí. Ale moře je báječné - teplé a čisťounké, že je vidět na dno poctivě tři metry hluboké. Kdyby tu nebyly ty potvorné žahavé medůzy, nemělo by to chybu. I barva vody tu je krásná, prostě modrá, bez zelených příměsí, modrá.
Velikou zajímavostí dle průvodců je zde stojící kostelík sv.Jiří. Průvodce totiž tvrdí, že skrývá i ostatky tohoto rytířského světce. Je pravdou, že zde najdeme skulpturu Jiřího bojujícího s drakem, ale to je vše. Nějak se mi nechce věřit, že by místní i vzdálenější katolíci nevyužili tržně takovou pecku, zvlášť když hrdě v jiných kostelích vystavují mnohem méně známé svaté. A tak soudím, že ani místní nevědí, co tu mají. Ale je to jinak pěkný jemný kostelík, dnes barokní, řekl bych.

No, a pak už jedeme na Bibolu uklízet, balit, končíme.

Psáno 10.7.09