4.5.2012, večer |
|
Dobrým zvykem cestovatelů je neztrácet čas tmou, protože stejnak není nic vidět. Prostě noc je nejvhodnější čas na přesun, zvláště pak delší. Čeká nás nějakých 1700 km, jedeme přes 3 státy. Benzín je všude ukrutně drahý, Rakušané a Italové k tomu ještě přibalili ceny svých dálnic. Ještě štěstí, že člověk ví, na co vydělává.
Nepočítaje občerstvovací zastávky (no spíše vyměšovací, teda, protože občerstvení probíhá standardně přímo na sedadle vozu a netřeba kvůli němu sundavat nohu z plynu), zastavujeme až v Loretu, to je kousek pod Anconou. Dle pověsti sem andělé pohodili chýši, v níž v Nazaretu žila Panna Maria. Kolem chýše pak vznikl kostel, který jsme chtěli vidět. Z nějakých neznámých příčin jsme si z minulých cest pamatovali, že z dáli chrám zlatě svítil... No, asi se nám to jen zdálo, na chrámu nebylo co zlatého by svítilo. Rozhodně je to objekt hodný pozornosti, nemalá katedrála, ale její výzdoba je značně nerovnoměrná. Zatímco hlavní loď je nějak "odfláknutá", mramorový kvádr, v němž je chýše uložena, je již velmi krásný (renesance se v Itálii povedla, tím to tu ale skončilo) a výzdoba stropu kupole a kaplí je skutečně nádherná. Náměstí před chrámem činí dojem jakési nedotaženosti, ale neumím přesně popsat, oč se ten pocit opírá. Buď tam nějaký domek chybí od počátku, nebo nějak zmizel.
Další zastávkou bylo městečko Termoli. Původně jsme zde ani nechtěli zastavovat, ale nějak jsme jeli rychleji, než se čekalo. A navíc - je zde přece pohřben adresát některých dopisů sv.Pavla - Timotej. Opět se ukázalo, že když opravdu, ale opravdu chceme vidět nějakou stavbu, tak ji ukryjí do lešení a to potáhnou pytlovinou. Takže o vnější vizáži kostela nelze říci nic, vnitřek působil rozhodně autentičtěji než Loreto, dokonce zde pod nepříliš průhledným sklem vystavují původní, zdá se, že pěkné, mozajky, ale hrob světce nám byl zatajen. Prošli jsme centrum městečka, je tu v pevnosti ukryté meteorologické středisko, ba prý tu Italové mají měřák času. Občas jsem měl pocit, že, možná chladem prastaré pevnosti, jim ten čas trochu místy drhne ...
Kultury již bylo dost, hledáme zastavení někde u Lago di Varano, nejraději ale u moře. Kolem nás našlapáno rekreačních objektů - kempy, apartmány, hotely. Vše zanedbané, na dvorcích či zahradách loňský nepořádek po posledních hostech. Skoro se mi zdálo, že na grilech ještě leželo loňské dřevěné uhlí. V písku pláže množství střepů a plastu všeho druhu, prostě zbytky rekreantů. Humus. Zabořili jsme nohy do mělkého moře, bylo teplé a čisté. Asi je ho víc jak odpočívajícího lidu, a nebo se stihne rychleji omýt. To spíš.
Dojíždíme do Vieste a poprvé v životě pouštíme navigaci, protože se prostě nechytáme podle popisu, který jsme obdrželi k ubytování. Bydlíme až nějakých 8 km za městem, všechny silničky (kdyby okolo nebyly pole a pastviny, možná by se dalo říct uličky) se jmenují stejně a číslováním domů se nikdo nijak zvlášť netrápí, vždyť pošťák je jistě místní a všechny zná... Bydlíme. Žádný komfort, ale nikdo ho ani nečekal, snad kromě Bety. Všude plno psů. A před dveřmi dozrávají citróny a fíky. Šťastná to země. |
|
Loreto trochu zklamalo |
| |
Betí potřeh
V Itálii jsou šetrní lidé - vůbec nepoužívají blinkry, pravděpodobně jimi ani nemají vozy osazeny. Uspoří se obrovské množství žárovek. A protože nikdo neví, kdo kam kdy odbočí, všichni jsou velmi pozorní a nikde jsme neviděli jedinou havárku. |
| |
|
| |
|
6.5.2012 |
Hned první den si dáváme trochu do těla, je pod mrakem, tedy báječný důvod pro autovýlet. Moře je totiž studené a fučí. A mraky jsou moc krásný. Rozhodnuto je o poutní cestě, projedeme zdejší tzv. svatá místa, několikrát v roce zde procházejí procesí, poutě apod. My máme smůlu či štěstí, že jsme v tom prakticky sami.
První zastávkou je Monte S.Angelo, místo, kde se 4x ukázal archanděl Michael, a to už ve 4. století. Na místě, kde to provedl, je vystavěn kostel, i když vlastní svatyně je přímo v jeskyni, kde se zjevení odehrálo. Nutno uznat, že místo má velkou duchovní sílu, bez ohledu na konfesi. Ta jeskyně je skutečně naplněna jakýmsi fluidem, které člověka drží a chvilku mu vydrží.
Jinak černoušci zde prodávají boty na ulici, rovněž tmavé brýle mají v nabídce, a rádi podrbou Betu a odrbou kohokoli. Místní obchůdky jsou o nějakých 20% dražší těch dole; tady je to nějakých 800 m nad mořem. Je tu postaven normanský hrad s aragonským doslovem. Hrad je díky evropské unii rekonstruován, možná se s ním počítá na nějaký summit. Každopádně člověk za €2, pes zdarma, a objekt je váš, zvlášť mimo sezónu. Prolezli jsme úplně všechno, dokonce se povedlo Betku dostat do sklepů. Jednotlivé exponáty mají zabalené v novinách, aby se neošuchaly. Podivné. Není mi jasné, co je lépe, zda udržovat zříceninu v nějakém udržitelném tvaru, či rekonstruovat hrad tak, že se v něm jistě nemůže nikomu nic stát, ale vlastně je jaksi nedodělaný, protože v tomhle teda rozhodně lidé žít nemohli. Ale z druhé strany, není jasné, co přesně chybí. Asi stejně jako ve značeníí křižovatek bych dal přednost české verzi.
Dalším svatým místem je San Giovani Rotondo. To je podivné místo, jeho svatost je postavena na jakémsi padre Piovi, který v 60.letech sloužil co farář v místním kostele, lid jej miloval a tak se mu napřed objevila stigmata a pak se zjevil kardinálům v Římě, zatímco farníci jej měli pěkně doma. Už je blahoslaven. Nyní je na jeho jménu postavena ekonomika městečka. Ale asi je to lepší, než když by byla postavena na dotacích EU. I když, možná je to hybrid jakýsi, celé jsme to neprošli a tedy jsme ceduli s hvězdičkami nemuseli vidět. Neprošli jsme to celé proto, že Betka odmítla vystupovat a my jsme odmítli ji uvařit. Tudíž kompromis, asi dobrý pro všechny.
Na kostele mají archanděla Michaela nemlich stejného jako v S.Angelo. Asi byl dřív, jak Pio. Ale je pravda, že sochy/sošky/obrázky/fotky/výřezy/skulptury otce Pia je možno koupit i v S.Angelo. Asi je to všestranně výhodná spolupráce, obchod totiž točí světem.
Poslední svatou zastávkou mělo být San Marco in Lamris, kde jsme chtěli objevit klášter sv.Matouše (asiže evangelisty). Klášter je ale mimo město, ve městě není otevřená ani hospoda. V klášteře, samozřejmě, zrovna běžela mše, tak jsme jen jukli, abychom nerušili. A do jisté míry bez lítosti, protože mozaiky na stěnách budovy z 15.století patrně vyrobilli před pár lety, jásavé jak od mexického Rivery. Ale místy jsou zde zachovány hlavice původních sloupů, velmi jemně cizelované, zdobené, jak jen pro církevní stavby ve středověku uměli.
Cestou zpět se zastavujeme na jakési náhorní plošince, podlézáme závoru a brodíme se skalničkami. Kolem nás vstavače, odkvetlé divoké kosatce (odtud pak bitva na kosatcových polích, běžný sudeťák si taková pole nepředstaví) a vůbec spousta květeny. A čokl to všechno očmuchává a vůbec se nekochá pohledem. Možná to voní, nevím. Taky tu nedaleko pobývala jakási kraviska, povedlo je jim udělat portréty. Podle knih tu má být především skopové a kozí, ale evidentně se od dotisku vyšvihli a nacházíme nemálo hovězího, ba i prasátka pobíhají po cestách.
Večer navštěvujeme Vieste poprvé. Hledáme "i", abychom si zajistili nějaké mapy pro upřesnění programu. No, není sezóna, přece, takže je na řetěz. Za €10 nakupujeme mapy Vieste a Gargana v místní trafice, nic jiného otevřeného není. Mapy jsou uměleckým skvostem, ovšem už při letmém pohledu je patrné, že autor byl možná estét, ale ne kartograf; už součty dvou úseků mu nesedí... Ještě se několikrát spálíme, ale prostě to podle nich zkusíme. Je celkem sranda, že vědomě používáme mapy, které zobrazují úplně jinou realitu. Jak by asi nadávali pasažéři letadla, kdyby kapitán se choval podobně? Ale nám o nic nejde, tak si to můžeme dovolit. Když nejsme zrovna naštvaní či nešťastní, tak nám to bloudění neva.
Hrad ve Vieste je opět velmi obnovený, ale to má svou logiku - jsou v něm vojáci, pssst. Dóm je vyzdoben patrně na nějaký Mariánský svátek, pro naše oči poněkud výstředně, ale je fajn, že to tu mají tak rádi. Dóm je to poslední, co tu je vyzdobeno, jinak asi čekají s úklidem na pokyn evropské komise. Nehorázný sprask kam oko pohlédne. A přitom by to mohlo být poměrně pěkné městečko a z dáli tak i opravdu vypadá. Z blízka je to smutnější pohled. No a když ještě mají zrovna siestu, tak by tam chcíplo úplně vše, nejen pes. A že tu psů pobíhá - rasa neznámá (tak to má být, to je uršitě naprosto korektní), zdravotní stav evidentně děsivý; asi nemají zdravotní pojištění ještě. Jejich trus je všude; marně dumám, proč jsme sebou brali igeliťáky na Betí. I přes nepopiratelnou velikost by tady celkem v pohodě zapadly a ušetřil by se igelit. |
|
To je radost, před barákem zralé citróny |
| |
Betí postřeh
Podle příruček je Gargano silně zazvěřené území, i proto je velmi chráněno. Skutečně, objevili jsme kozy, ovce, krávy, osly, prasata (růžovoučká). Ani stopu po jediném "divokém" tvoru s výjimkou jedné přejeté kuny.
A přední sklo yardy vyloučilo i zahmyzení, jen střečka jsem se dvakrát nemohla zbavit. |
| |
|
| |
|
7.5.2012 |
Manfredonia, šeredné město založené okolo hradu, který postavil nemanželský synek Fridrichův řečený Manfred. Šerednost města je dána asi tím, že má širší ulice a bordel je v nich víc vidět. Naším cílem byl hrad, měl by to být jeden z největších hradů štaufské éry, ale trochu jsme zklamáni -on je zase dostavěn. Tedy, nejen Anjouovci a Aragonci, to jsme věděli. Ale i Evropany, a to už je mimo předpoklady. Krásně bezpečný hrad, z něhož šutr nevypadne, spára jedna jak druhá, prostě dokonale provedený projekt, jistě i řádně verifikovaný nějakým tím účetním dvorem.
Jak naše nová mapa, tak i mapy.cz, ukazují maják na konci předlouhého mola, které ze severu uzavírá přístav. Zkoušeli jsme se podle majáku orientovat, ale chyba - ten maják je až na druhém molu. Naštěstí to až tak nevadilo, hrad jsme našli. To vše uvádím jen na dokreslení skutečnosti, že v Manfredonii není žádné značení a mapy jsou blbě. I na google.
Zajímavější než hrad se ukázal klášter Abbazia di San Leonardo, tedy především v něm umístěná kaple sv.Magdalény. Samotný konvent byl zavřený (to je takový náš zvyk, buď přijít, když je zavřeno, nebo když je mše), ale do kaple jsem se dostal přes jakéhosi člověka, který když viděl foťák, tak usoudil, že bude bojovat za lepší píár svého města a pustil mne tam. Kaple je kdesi z 13.století asi, na stěně freska asi ukládání Krista do hrobu (nejsem znalec a ten dobrý člověk nádherně švitořil jedním z jednacích jazyků EU, ale čeština to nebyla) a patrně i jeho genealogický strom. No a pak výstavka toho, co zbylo po Magna Greca, mnoho toho sice není, ale něco přece, člověku ta keramika radost udělá. A mají tu krásnou sfinx a taky hroty kopí. A měl jsem pocit také jakási etruská váza, ale to už jsme se pakoval. Pěkné to tu bylo, jen jsem nevěděl, zda se za to platí nebo jak. Ale když jsme zjistil, že zbytek opatství je vlastně radnice tak soudím, že je tu ve zdarma.
Chuť jsme si spravili výstupem na nejvyšší horu Gargana - Monte Calvo. Nechám stranou nenápadnost značení, to ve mne všude na světě vyvolá stesk po českém klubu turistů, ale zdůrazním jiný aspekt. Až budou skalničkáři v Čechách mocně nešťastní, nechť vykonají jarní pouť na Monte Calvo. Budou dusat po horských orchidejích, sešlapou modřence a co jávímjaké všechny kytky. A ty všechny budou v cestě. Kolem cesty jich je ještě mnohem víc, a jsou všude, kam oko dohlédne. Jakmile totiž opustíte les, jste na jakési vápencové savaně porostlé květy. Rostliny, co tu po nich dupeme, jsou přesně to, co liberečtí skalničkáři chrání jak oka v hlavách. Mimochodem, spásá to tu stádo koní, ale protože mají na krcích zvonce, asi nejsou divocí, což nás trochu zklamalo. Funí tu vítr nemalý a cesta je nemravně dlouhá (kopec je to táhlý, několikrát zklame chodce, že ještě nekončí, ba jen nová kapitolka cesty se otevírá), ale výhled z vršku na všechny strany je odměnou všem, kteří roztlapali hektar skalky a dofuněli až na místo. A protože jsme měli kliku i na mraky, tak fotky nejsou vůbec špatný. Ovšem stejně jak u nás - cesta zpět je poloviční cestě dokopce. Moc pěkný kopec, ne nadarmo je tu nejvyšší.
Odpoledne a večer se pracuje, to nemůže uškodit. |
|
Vrchol Monte Calvo |
| |
|
| |
Betí postřeh
Nejfrekventnější stavbou Gargana je plot, nejlépe ostnatý. Někdy dokonce dvojitý. Zpočátku to vypadalo, že jsou hájena olivová pole před kozami a podobnou havětí, ale když jsme zjistili ostnáč i v hlubokém lese zvaném rezervace, ztratili jsme představu o jeho smyslu. Nejspíš je zvěř chráněna před sebou samotnou a to tak důkladně, že zcela zmizela. |
| |
|
8.5.2012 |
Ráno vyrážíme na speciální poznávačku. Z Vieste v 9 vyjedou lodě do místních grotte, tedy jeskyní podél pobřeží. Tak před tím s Betkou rychle na kratičkou porocházku okolo kostelíka S.Nicolas, je to taková podivná stavbička, ale je od ní pěkný pohled na Vieste. Je zajímavé, že z čím větší dálky, tím hezčí to město je.
Tak plavba dnes nevyšla. Sice nás skásli o parkovné, ale nedorazil ani kapitán ani jiná obsluha lodě, jen dvojice Rakušanů se stejným úmyslem drtila donnerwetter mezi zuby spolu s naším doprdele. Tak jsme se sebrali, naložili Betu (naštvanou, že musí už vstávat, vždyť kolem 10.je zvyklá chrupat) a jeli do Foresta Umbra, tedy Temného Hvozdu (správný překlad je les stínů, ale zdá se mi to málo). Podle mapy je tu pár cest ku procházení, ale jaksi je nemůžeme objevit. Mapa se opět ukázala jako kouzelná - cesty jsou prostě skryty. Po několika pokusek, zastávkách na pic-nic placech, končíme u jakési trattorie nedaleko kostela s. Antonio, kde krom nás parkuje i autobus a ještě asi 10 jiných aut a tak doufáme, že konečně natrefíme na to správné místo k vniknutí do lesíka. A skutečně. Několik šipek nás žene kamsi, je zajímavé, že tu nepěstují okruhy, ale zaparkované turisty ženou prostě někam, na nějaké místo. A pak patrně uklidí jeho vůz a prostě hned je odúmrť. A nebo ty italské návody špatně interpretujeme. Jdeme první cestou, která se zamane, a vstupujeme do opravdu jiného lesa, než na jaký jsme zvyklí od nás ze severu. Buci tu mají klidně víc jak metrový průměr, a to je ještě obaluje hřbitovní kvítí - břečťan; ten klidně u země dosahuje 10-i centimetrového průměru a šplhá do pěkných výšin stromu (neodhadnu, ale určo víc jak 10 metrů), aby pak co liána padal zpátky. Je to zajámavý pohled, jak husté listí má takový buk, když je prostě zdvojen/ztrojen díky tomuhle příživovy. Zaznamenali jsme též tis takové velikosti, že pokud se to povede i u nás v Ruprechticích, tak nás sousedi vynesou v zubech, měl poctivě 12 metrů. Nějaké stromy jsme ani neurčili, o keřích nemluvě. Zajímavostí je podrost, kde jsme identifikovali cesmíny a pak ještě nějaké křoví, jehož listy na první pohled mile zelené byly vlastně trny hnusně ostrými. Určitě to má ženský jméno.
Z lesa jedeme na pláž. Ostatní používají přiléhavé oblečky při svém surfu, my se vrháme do vln jen se svým podkožním tukem, ale stačí. Voda má určitě víc jak 15, vzduch měřen yardou má 21, prostě hice. Na pláži jsme skoro sami, proto Betka může v klidu hulákat na břehu, protože ona do vln prostě nevleze a smyčec. Po koupeli jdeme obhlednout lovítko parmic, prastaré to nářadí tisíc let používané v těchto končinách. Není nám úplně jasné, jak se to používá, ale hlavně, když to znají oni. No a pak už jen koukáme na blízkou Torru, věž, jichž je tu jak naseto a jejich smysl, krom té, kterou změnili na součást hotelu, nám jaksi uniká a budeme muset asi wikipedií, gůglem a jinými nástroji dojíti k vyššímu vědění.
Po odpočinku vyrážíme k místní perle - Peschici. Mělo by to být městečko s typicky arabským nádechem, tož hledáme jej. Mají siestu, nevím, jak typicky arabskou. Nevím, zda je to dobře či špatně. Městečko je prostě italské, kde nevlaje sušené prádlo, tam je skládka. A kvetou jim tu kytky všeho druhu a netrhají si plíce nějakou těžkou prací, asi. Arabský nádech větší než kdekoli jinde jsme nezaznamenali. Určitě ale vaří dobrou kávu. Až po siestě, teda.
Pak ještě krátce Vieste, staré město, jen proběhnout. Musíme zjistit, kde je supermercato, až dojdou zásoby, a ty dojdou jistě. A při té příležitosti jsme vyhledali místní nejslavnější kus pláže s kameným obříkem; je k diskuzi, zda se jedná o zkaměnělého mládence nebo jiný objekt ženského zájmu. Ale fotí se to celkem dobře, ba šáhli jsme si na něj. Staré město je arabštější jak to v Peschici, ale tady asi průvodci našli víc zajímavostí, tak tuhle vynechali. Kupříkladu nám tvrdí, že pod Dómem je Hořký kámen, památka to na popravu 5000 domorodců Turky (to je divení, že je Italové do EU nechcou), ale my ten šutr ne a ne najít. Snad příště. Okolo hlavního náměstí jsou obchody se zaručeně místními potravinami (snad ten olivový olej nevozí z Číny...), ale dali jsme jen zmrzlinu, která je typicky italská, tedy opravdu ale opravdu dobrá. Můj problém je, že ji mám všude, za to zmrzlinář nemůže. |
|
Ve Vieste se i koně chystají na sezónu |
| |
|
| |
Betí postřeh
Trempské vybavení ve Foresta Umbra vzniklo patrně při slavnostním prohlašování tohoto prostoru chráněným. Napřed jej obehnali ostnáčem (viz výše) a pak zde podél silnice rozeseli z kuláčů spousty ohrádek, laviček a stolků, parkovacích míst ba i přístřešků, vše prakticky bez údržby. Místy jsou ještě patrné cedule "area pic - nic", což jsme si přeložili jako místo pro neúspěšné střelce. Ale je možné, že v sezóně sem vyrazí v džípech neohrožení rekreanti, které omrzelo slůnění, a spořádají zde svačinu. Jak dobrodružné! |
| |
|
| |
|
9.5.2012 |
Dohoda byla jasná - tento den my teda nevstáváme, ať vstávají jiní. Tož jsme před šestou honili svítání nad mořem, že jako bude veliký úmění. Něco se povedlo, stejnak je zajímavé, jak to ranní a večerní slunko, tím, že je šikmé, dělá pěkný obrázky.
Tentokrát náš průzkum byl veden směrem severním, zajímala nás laga na úplném okraji Gargana. Mělo by se jednat o brachitickou vodu, navíc jsou zde jakási ornitologická stanoviště a to prostě nemůžeme prošvihnout. Vždyť Gargano je krom množství zvěře známo i množstvím ptáků, a my krom silného ptačího zpěvu v Temném hvozdu (ale bůhví, zda nám to nepouštěli z repráků, když to celé mají tak pěkně zkrocené) o těch zdejších ptácích povědomí nedostali. No a jeden z podružných záměrů byla koupel, nějak jsme měli za to, že na severu je moře teplejší.
Nebyly definovány předem žádné podstatné záchytné body, ale dle přiznání navigátorky jsme skutečně měli projíždět kolem ruin kláštera S. Nicola Varano. Mysleli jsme, že to bude nějaká románská (a romantická) záležitost, uroníme slzu nad krutým středověkem a podejeme dál. Chyba láfky. Ruiny tu opravdu jsou, ale nejsou nijak starého data, těm barákům není přes 100 let možná. A nejveselejší byl pohled do kostela, který je již bez střechy, v místě hlavního oltáře je vzrostlá smokvoň a kolkolem přežvykuje stádo krav. Že jsou Italové poměrně hodně věřící, je mi známo, že ale vedou k víře i dobytek?
Ještě před tímto místem jsme si užili ale skutečný duchovní zážitek, a to v Grotta S.Michele. Nevěděli jsme, co nás čeká, prostě jsme si chtěli prohlédnout jakousi v mapě značenou jeskyňku. Tak v této byly oltáře, kvanta svíček (pozor, ne elektrické, ale vysoké tenké ty pravé) a stařík, který to tu obsluhoval a pouštěl sem i lidi v kraťasech a ženy s odhalenými rameny, dokonce je explicitně zval, díky tomu Jindra mohla vidět, co já. A tak nějak to tu bylo pěkné, milé, zklidňující. A navíc to tu mají dobře vymyšlené - nádoba na svěcenou vodu stojí pod krápníkem, z něhož je trvale doplňována ...
Cesta podle mapy byla skutečně zábavná, nakonec jsme Lago di Varano objeli správně od západu, ovšem na Lago di Lesina se ne a ne trefit. Nakonec prakticky polní cestou (je zajímavé, jak dokáží v Itálii průběžně měnit kvalitu cesty, kdy jedna a tatáž silnice se z poměrně široké asfaltky na pětistech metrech změní v polní stezník) jsme dojeli k jakémusi rákosu, který byl biologem výpravy označen jako ten správný, ohraničující tu ptákovskou rezervaci a že tam někde určo musí být to lago. Yarda odmítal po takovém povrchu jezdit a tak jsme zaparkovali pod jakýmsi stromem, který neumíme určit a vyrazili dál pěšky. Což o to, z rákosu po pravé ruce se ozývaly občas nějaké zvuky asi od ptáků, ale krom jedné volavky prudce startující (ale nebyla to ta česká popelavá) a jednoho rákosníka jsme neviděli nic. Jen pes funěl jakby kolem byl přehnaný vedřinec (odhadem okolo 22) a co chvíli se snažil lokat z kanálu, co se rozprostíral vpravo. Vlevo byly ukázkově vedené zemědělské pozemky, na nichž pracovali dokonce i lidé. Podivné bylo, že zatímco jeden stařec poháněl vlastní silou ruchadlo bratranců Veverkových (foto se bude jmenovat Společná zemědělská politika), tak o kousek dále 5 mladých mužů zvládalo jeden kultivátor; tedy samozřejmě jen jeden kultivoval, ostatní mu do toho kultivovaně kecali. Po zhruba půlhodině cesty jsme objevili nádherné dřevěné pozorovadlo ptactva, se střílnami apod. Využili jsme jej k vypití kávy a spolykání tatranek (Beta odmítla!, něco se děje), pokusné pohledy příslušnými střílnami nepřinesly kýžené ptactvo a tak jsme si aspoň vyfotili rybí potěr pod nohama. A šli zpět k autu. Jaké bylo naše překvápko, když nedaleko od auta se kolem nás prořítil školní autobus. A my si mysleli, že tudy mohou maximálně koně...
Ovšem cesta zpět byla přes tu pláž, za odměnu, Jindra se pocachtala ba i Betka vlezla do vody už celými čtyřmi tlapkami! Ještě tak rok dva a už z ní bude skoro plavec. K pláži snad jen poznámka - koupel je to báječná, ale vykoupena průchodem smetníkem nejhrubšího zrna. Nechápu, proč na konci sezóny neuklidí, když už přijímají takové klienty, kteří kolem sebe sypou plasty. Já bych je asi nepřijímal, hnal je bičem. Voda i vlastní pláž jsou ale čisté a nádherné, navíc široko daleko ani noha. Tak nějak bych si představoval správné žití, ale bohužel se asi budu muset vrátit.
Odpoledne ještě jednou Vieste - hledáme jakousi nekropoli (ano, správně, pohřebiště, S.Nicola di Mary), dle místní mapy jediná to historicky zajímavá věc. Tož našli jsme, je to mezi novými baráky, naprosto nepřístupné a pase se tam kůň. Je možné, že některý z těch nových domů má skleněnou podlahu (za dotaci z EU) a návštěvy obdivují rozložení kostí pod barákem. Netušíme ani, čeho by se ta nekropole měl týkat a už se to nikdy nedozvíme. Úspěchem ale skončilo hledání hořkého kamene (Chienca Amara, 5000 mrtvých, Turky popravených), ten jsme po několika obrátkách ve starém městě objevili. No a pak jsme si dali zmrzku a s údivem sledovali zavřené krámy i tržiště. Původní záměr, že jako nakoupíme blízkým zaručeně místní produkci, vzal za své. Cestou k bydlišti jsme ale potkali snad i stovky mladých s mírně starým doprovodem (nutno sdělit, že mladé Italky jsou velmi, ale velmi kypré), ty stovky se přesouvaly okdudsi kamsi, lze tedy dovodit, že mají nějaký svátek. Možná i proto je všude zavřeno. Ještě štěstí, že si vaříme. |
|
Focení rán je u moře děčné, zvlášť když stejnak nejde spát |
| |
|
| |
Betí postřeh
Jen krátce - je zajímavé podle mne, že v Itálii, která je prý podstatně dál v budování otevřené společnosti, mají rákosníky v rezervaci. U nás v Liberci mají dokonce vlastní obchody! |
| |
|
10.5.2012 |
Další hra na přesnou mapu začíná hnedle v 7 ráno. Jedeme objevit tu pravou garganskou jeskyňku, značena je jak na mapě, tak máme pocit, že jsme na ni viděli ukazatel. Nutno předeslat, že hledání jizerských viklanů je brnkačka proti užívání italských značených cest. Vrhli jsme se do lesa přes lávku, která byla jistě nová, když to tu vyhlašovali za národní park, od té doby na ni nikdo krom zubu času nesáhl. Na stromech značení žlutou barvou (všechny cesty tu jsou žluté), vede nás kolmo na vrstevnice vzhůru a nebere ohled ani na plot z ostnatého drátu. Slabší členové výpravy škemrají o předčasný návrat již v půli kopce, převýšení odhadem nějakých 200 metrů, na kilometru dálkovém je to pěkný kopeček. Odměna přišla bezmála záhy (krom trnů zabodnutých úplně všude, zrušených chodidel, klíšťat), na vrcholku kopce se objevila široká pěšina a přivedla nás k betonové nádrži-cisterně. Jeskyně nikde. Myslím, že to je pro zdejší mapy a stezky typické.
Z lesa zničeni jedeme podruhé do Monte Sant´ Angelo. Jednak doufáme, že uvidíme hlavní svatyni bez mše a budeme si ji moci prohlédnout, aniž bychom kohokoli rušili, jednak víme o jakési langobardské hrobce, kterou jsme minule minuli. No, tak mše teda byla, tak jsme se opět moc nezdrželi; dnes ale bylo podstatně méně věřících (inu, byli jsme tu minule v neděli, my neznabozi), ale i tak jsme se cítili nepřípadně a svižně jsme odešli. No, a hrobka byla ještě uzamčena a čekat se nám prostě nechtělo, už proto, že zlí jazykové tvrdí, že žádný Langobard Rothary tu na křesťanství v 7.století nepřešel a do tomby uložen nebyl, leč rozpadlá křtitelnice jest to. A protože hned vedle je velmi krásný a jemný a zdobený prý snad byzantský kostelík Sv.Marie (asi), tak jsme vzali za vděk jím a nelitovali.
Zpět jedeme podle vody, cílem jest zfotit pobřeží. Tušíme totiž, že lodě opět nevyplují, tak ať máme aspoň něco. Tržně zdatní Italové postavili silnici tak, že daleko od moře a jen trošíčku někderými průhledy dávají ochutnat, cože by to člověk viděl, kdyby stopnul loď. Složili jsme poslední eura, ale loď stejnak nevyplula. Tak jsme se zadára vycachtali na městské pláži, k té je připojena rovněž jedna taková slabší jeskyňka, aby i chudák, co nemá na lodičku, si trochu užil (patrně se jedná o realizaci projektu dotací EU za jedné z Prodiho vlád). Moře teplyčké, naprosto neitalsky čisté, patrně dovoz z Baltu, pláže bohužel ještě nedovezli.
Konečně jsme zastihli otevřené supermercato, nakupujeme jak diví místní produkty, abychom mohli obdarovat blízké, snad to nebude jedovatý. |
|
Olivy jsou tu skutečně skoro všude |
| |
|
| |
Betí postřeh
Místní italština má zvláštní slovo: morgen. Znamená - teď ne, zítra, možná, někdy, jednou, asi to bude, spíš ne. Zjistili jsme při zjišťování, kdy pojedou lodě zkoumat jeskyňky. Jedná se patrně o zavlečené zvulgarizované původně německé slovo označující zítřek. |
| |
|
11.5.2012 |
Ráno začínáme objevováním kostelíka Sv.Marie di Merino. Víme, že tu někde musí být, ale nevíme, kde. No, jezdili jsme kolem něj několikrát... Bohužel má zavřeno, ale i zvenku je poměrně pěkný, na starých základech postavený; soudíme, že uvnitř budou ještě sloupy z Magna Greca, ale máme smůlu.
Stavujeme se na pláži, aby se Betka vyběhala, a co to nevidíme? 8 dobytků se popásá v písku, proklusává v ranní mořské vodě tolik příjemné na kopýtka. Jedna kravka okupuje místní školu windsurfingu. Pasáček patrně zaspal. Krom krav ještě pár středoevropanů patrně německé národnosti joguje po břehu a mezi tím naše Beta. Celkem pěkná scenérie, pokoušíme se i o snímky v nízkém slunku, ale už jich je nějak moc, asi. A to filtrování je tak těžké.
Třetí pokus dostat se na loď, která by nám zprostředkovala pobřežní jeskyňky - grotty - se ukázal jako úspěšný. Pravda, vyjeli jsme poněkud později, ale vyjeli. Naflákáno fotek, asi je to lepší než popisovat, navíc bych to neuměl. Je celkem jasné, že vápenec, z něhož je to tu všechno uděláno, podléhá erozi a može je jistě neúprosné. Ale občas ta neúprosnost vytvoří skutečně poutavé scény; je to jako u lidí - trochu víc tlaku a může vzniknout i něco dobrého. Celkem jim to přeju, že to tu mají, protože krom oliv tu asi mnoho nic neroste a nějak se živit musí. Jen kdyby aspoň trochu vyšli vstříc gramotným lidem a napsali, kdy se jede a co to bude stát... "Kapitán" čas od času přibrzdil a do mikrofonu sděloval, co vidíme. Stejně jak já je monolinguání, ovšem naše řečči nejsou kompatibilní. Možná on umí italsky líp jak já česky, ale stejně se nedomluvíme. Doufal jsem, že se svou chabou angličtinou nějak své nároky prosadím, ale tady rozhodně nikoli. Ovšem umí jedno německé slovo - Morgen. Je ale pravda, že jím řeší jakoukoli situaci, patrně se jedná o jakousi mutaci známého španělského maňana.
Balíme, uklízíme, vyrazíme. Možná uvidíme i Alpy! Pojedeme přes ně už asi po dvacáté, tak možná letos to vyjde a uvidíme je.
P.S. Protože těch fotek je fakt moc, tak tady je jen takový přehled. A tím je dovolená z krku :-) |
|
Nečekaná společnost na pláži |
| |
Betí postřeh
Skutečně přátelský vztah italských lidí ke zvířatům (jakkoli mi do toho neštimuje ten ostnáč všude vůkol) je prokázán minimálně v tom, že krávy chodí do kostela (viz výše) a po ránu se chodí cachtat na obecní pláž. Myslela jsem původně, že vrcholem je už to, že zde nejsou nikde přeškrtnutí psi, když jsem viděla na pláži plavit koně, brala jsem to za náhodný výstřelek. Ne, opak je pravdou, tady zvířata trpí na plážích lidi! |
| |
|