Vyjíždíme ve 3 ráno, protože máme velmi přísný harmonogram, kde v kolik projíždět, aby tam bylo vše, jak má být. Spoléháme na nižší provoz v časných hodinách, samozřejmě se bojíme páteřní D1. Ale až do Brna jedeme jako blesk, v Brně asi vzhledem k velké hmotnosti moravské metropole, se blesky trochu spomalují, ale zvládáme víceméně v čase plánovaném. Rakouských hranic dosahujeme v časném dopoledni a nikde nikdo, kdo by nám kontroloval doklady.

Rakouské dálnice nejsou vůbec špatné, jen je kompletně přestavují. Je v podstatě jedno, jakou mají určenu maximální rychlost, protože ta je v kličkování stavebními stroji nedosažitelná. Ve Vídni chytáme ranní špičku, je ale zvladatelná, úředníci mířící do práce jsou vstřícní nechávají nás proplout štrůdly aut bez troubení.

S příjezdem do Slovinska postupně mizí auta ze silnice, navíc teda je dost ošklivo, prší, kdo by někam jezdil. Chorvatská dálnice pak je už ukázková, máme ji sami pro sebe, kamiony jsou vymístěny asi na okresky a my konečně přicházíme na chuť tempomatu. Protože se bojíme, jak přísní tu jsou, fakt držíme rychlost dle předpisu, i když ti místní, kterří naspořili na poplatky, se nám vysmívají, když nás míjí stopadesátkou.

Původně jsem se chtěli zastavit ve Splitu, že protáhneme nohy a nebudeme prudit domácího příliš brzy. Pak ale i vzhledem k počasí bylo rozhodnuto jet až na konec. A tak jsme slavnostně kolem 17.hodiny obdrželi klíče od apartménové garsonky, no teda asi 1+kk. Velmi skromné, ale pro nás, kteří tu plánujeme nejvýše přespávat, dávno dobré. Yoda správně našel svoůj gauč a už se z něj nehnul (on teda ani neměl moc kam). Teplá večeře pak byla samozřejmostí, rovněž kratičká procházka po vsi, ovšem je zde dost psů a Yoda je nemá rád. Kočky ignoruje.

A tak není mnoho co ukazovat (ubikaci jsme nefotili), jen pár snímků je zde.

Den druhý

Vstáváme do krásného rána, ostré světlo, kopce okolo jsou parádní. Ale my jedeme na jih, napřed dobýt Dubrovník. Doufáme, že ranní ptáčata budou odměněna malým množstvím konkurenčních turistů a mýlíme se jen trochu. V přístavu sedí loď, které určitě pojme stejně lidí jako Liberecká hokejka, ta loď se nám stává letošním průvodcem, ale zatím to nevíme. Jen na ni vyděšeně hledíme jedouc přístavem. Ovšem ve starém městě o ní taky zatím ještě nevědí, lístky na hradby kupujeme bez fronty, vlastně už zaparkování těsně proti "Vrata od Pila" by v sezóně neproběhlo tak klidně, navíc kolem nás ještě nejmíň 7 volných pozic... A tak tlačíme Yodu po strmých schodech na hradby a někteří z nás lapají po dechu, ano, lze to zamaskovat překvapených ách óch z pohledu na parádní geometrii střech pod námi. A navíc svítí slunko, nebe je modrý a všechno je jásavé. Na hradbách se nemačkáme, občasná ucpávka výletujícími penzisty se dá vydržet, navíc oni se před Yodou rádi rozestoupí (ovšem někteří si jej fotí).

Po parádní cestě po hradbách, vrcholící nádherným výhledem z Minčety (to je ta věž v severním rohu hradeb), bloumáme chvíli městem a hledáme katedrálu. Našli jsme ji, ovšem já jsem tvrdil, že to nemůže být ona (byla) a prosazoval jsem sv.Ignáce jako katedrálu, neb se mi zdál románským a prostě vznešenějším, ale samozřejmě jsem se mýlil. Vnitřky obou kostelů pro nás byly trochu zklamáním, asi ta filigránská nádhera střech starého města vytvářela větší očekávání. Jsme prostě zkažení španělskou a sicilskou rozmařilou zdobností.

Uličky starého města se začínají kolem 10.hodiny zahušťovat a tak jedeme pryč. Vůbec si nevážíme toho, že restaurace jsou otevřené, kavárny též (ano, jedna zmrzlina se stala předmětem sporu mezi Jindrou a Yodou) a těch obchodů s cetkami připomínajícími Hry o trůny tu je fakt hodně (nikdo jsme neviděl ani díl, takže pro nás to není). V podstatě lze konstatovat, že to bylo poslední místo, kde bylo fakt nadšeně otevřeno.

Míříme na jih, na poloostrov Prevlaka (italsky Pellegrino), odkud hodláme kontrolovat Boku Kotorskou. Divíme se zanedbanosti místní infrastruktury, rozpadající se patrně vojenské stavby... Jen pevnost místní nadšenci opravují do původní podoby, těžko říct proč, ta pevnost je sotva 200 let stará, Habsburky stavěná... Dočetli jsme se, že celá Prevlaka je sporným územím od války s Černou Horou a zřejmě to je ten důvod, proč se tu nejen zastavil socialistický čas. Ale místním květinkám to vůbec nevadí, možná naopak. Konečně zase nějaké ty orchideje, radost pohledět. A nejen ty.

Z Prevlaky se vracíme na průzkum obou Stonů a tak trochu sténáme nad postupným rozpadáním se těch městeček. Je samozřejmé, že v konkurenci Dubrovníka těžko obstojí cokoli, ale ta městečka si zaslouží více pozornosti a asi i peněz. Domy v typických úzkých uličkách se rozpadají (a zříceniny jsou na prodej), saliny mají být za poplatek přístupné, ale obsluha jaksi chybí, restaurace uzavřeny a když ne, tak evidentně hosty ani moc nechtějí. Místní stezky zaneřáděné vším možným. A přitom nejdelší hradby v Evropě si říkají o trochu turistické přízně, i když je skutečně dost sportovní výkon je ztéct.

Fotek vzniklo trochu víc, ale nedalo se to odkočírovat. A to jich cenzorka nejmíň půlku smázla, že by to nikdo nevydržel prohlížet. Je to sice pravda, ale trochu škoda mi to stejnak přijde.

Den třetí

Opět vstáváme brzičko, ale tentokrát se ani tak nebojíme množství turistů, jako spíše slunka, jímž meteorologé hrozí. Jedeme dobýt pevnost nad Omiší, je to fakt ošklivej kopec. Jsme rozmazlení Klubem českých turistů, upravenými a schůdnými (a samozřejmě dobře značenými) trasami. Tak to tady rozhodně nemají. Teda značky nějaké tu jsou, cesta je ovšem místy poměrně obtížně schůdná, upravená pouze chodidly mnoha generací zvědavců. Ale pevnost Fortica (nebo taky Starigrad) a hlavně výhled z ní odmění každého, kdo tam dorazí, i když funí. Pod námi je maličké pirátské město, jehož patronem je Jan Nepomucký, to jsou paradoxy, panečku. Dnes je prý oblíbenou turistickou lokací, patrně proto, že pláže tu jsou písečné, voda dobře přístupná.

Ústí tu nádherná řeka Cetina, která za ty roky, co teče, vytvořila ve zdejším vápenci hluboký kaňon, který je zajímavý ze břehu a zcela jistě z paluby lodě (bohužel tu frčí spíše rafty, ale keňa by byla mnohem stylovější). My jedeme proti proudu, občas se zastavíme a kocháme se. Cestou dobýváme další malebnou zříceninu, hrad Nutjak, postaven na konci 15.stol. na obranu proti Osmanům. Z něj už skoro nic nezbylo, jen romantika prastaré hradební gotiky. K hradu se musíte probrodit stopami ovčího zažívání, ale stojí to za to, jednak hrad, ale i ten kaňon pod ním. Při pohledu na kaňony Cetiny je každému jasnější, proč právě tady se ta hranice bránila tak snadno.

Trpělivá jízda se vyplatí, dokonce i když vás navigace vede naprosto nezpevněnou polňačkou, kdy se po břicho brodíme v kalužích a trochu se děsíme, zda baterie našeho hybrida jsou dobře utěsněny. Pramen Cetiny je prostě úchvatný co do velikosti, síly i barvy. Kdyby se v něm nefotilo tolik omladiny, bylo by to ještě podstatně lepší, ale co už, člověk se musí spokojit s tím, co má. Ještě jeden drobný zádrhel - fena jakéhosi pasteveckého rodu nebyla spokojena s tím, že by se na pramen díval i Yoda, ale nějak jsme to zvládli. A to ani nehovořím o kostelíku nedaleko, o kterém některé prameny tvrdí, že se jedná o nejstarší kostel v Chorvatsku (9.stol), ovšem my odborníci víme, že nejstarší je zároveň nejmenší katedrála na Ninu.

Když už jsme u té vody, tak cestou zpět navštěvujeme dvojici barevných jezer - Červené a Modré. Barevnost těch kaluží v terénních propadlinách (původně byla jezera vlastně v jeskyních, ovšem propadly jim stropy) je způsobena jednak jejich hloubkou, která se odhaduje na nižší stovky metrů, jednak minerálním složení skal, v nichž jsou zavrtána.

Album z tohoto dne není tak nabušené, jako to včerejší, ale stejně je těžké se ubránit mačkání spouště.

Den čtvrtý

Opravdu se mnoho nevyspíme. Zase vstáváme co možná nejdříve, neb dnes je naplánován Split a opět se chceme vyhnout turistické konkurenci. A moc se těšíme na tamní katedrálu, má své místo v chorvatské historii. Dioklecián si postavil zámeček skutečně velkorysý, vešlose do něj celé středověké město i s onou zmiňovanou katedrálou. Bohužel pro dnešek byla dopoledne uzavřena. Tak jsme chvíli bloumali uličkami paláce města, nechávali na sebe padat stopy dějin a obdivovali drobné sochařské klenoty. A samozřejmě přístav, je prostě nádherný, když svítí slunko a všechno je zářivě modré, lidi bloumají promenádou a jejich psi se s Yodou ignorují.

Ze Splitu se vracíme pobřežní silnicí. Zlí jazykové varují, že budou fronty, zácpy a řada dalších nepříjemností, ale jedeme skoro sami. Kdybychom chtěli, můžeme exploatovat místní droboučké plážičky pod silnicí, k nimž jsou vyšlapány chodníčky z ilegálních parkovišť. Ale my jedeme na Makarskou, o níž víme, že pokud si na pláž nepoložíš ve 4 ráno ručník, nemáš si kam sednout. A je tam psům zakázán a to je výzva. Ano, v albu lze nalézt jasný důkaz, že Yoda pláž v Makarské dobyl. A nutno přiznat, že nebyl zdaleka jediným psíkem, zřejmě se jedná o takovou místní čelendž.

Odpoledne provádíme průzkum delty Neretvy, nebo Neretev. Na Dalmácii je to úplně divný prostor, tráva je tu ohebná a křoví šumí ve větru, neb listy se pohybují. No vlastně už ty listy jsou takové nedalmatské. A pěstují tu leccos, třeba jahody čerstvé prý velmi dobré. A pak je tu taky toaková mělčina v moři, kde se mohou cachtat nemluvňata a taky tak činí.

Večer konečně řádně prozkoumáme Bačinská jezera, když už u nich bydlíme. A vůbec to, až na ty hmyzáky, není ošklivé. No teda krom hmyzáků jsou tu občas zapomenuté takové ty skládečky zbytného stavebního či jiného materiálu, škoda, no, ale to je bohužel i u nás. Ovšem i tady kvetou orchideje, rudohlávci třeba. A voda je tu čistá, prý mírně brachitická a na ryby bohatá, dokonce tu mají endemickou rybu zvanou ciplije, ale nechytili jsme ji. Jezera jsou krasová, hluboká až 28 m, propojená kanály.

Balíme, ráno jedeme dál. No a samozřejmě pár fotek, to musí bejt.

Den pátý

Díky vstřícnosti domácích můžeme vyjet brzičko, předání objektu je provedeno ponecháním klíčů na stole. Prvním cílem je Šibenik, který se honosí tím, že je od samého počátku chorvatským městem, neodkazuje se tedy ani na Řeky, ani na Římany ba ani na Ilyry. Svého krále Petara Krešmira IV. si vděčně vysochali u františkánského kláštera. A konečně jsme mohli vlézt do katedrály sv. Jakuba, sice až po chvíli (samozřejmě jsme dojeli v okamžiku, kdy zde sloužili mši), ale stálo to za ty €3,5 vstupného. I bloumání městem přináší radostné pohledy na klikaté uličky, tak středomořsky typické. A v přístavu veliká loď...

Další zastávkou jsou vodopády na Krce, a že jich je. Yoda si velmi užíval jak pochod po hatích ve štrůdlu s mnohonárodnostním mišmašem lidí věšho věku od kojenců po vetché Japonce. Snad jen ti kojenci si nefotili selfie s různými kousky vody, případně Yody, nejraději obé. Po plhodině už nebylo jasné, kdo z nás je nervóznější, zda pán nebo pes, z hatí ale bohužel nebylo prakticky úniku. Lidí jsme se rafinovaně zbavili tím, že jsme nevyužili autobusovou dopravu, ale v tom vedřinci jsme od vody vyfuněli na parkoviště. Hodinky mi přestaly počítat tep, protože na tak velká čísla nejsou nastavený. A nebyli bychom to my, abychom řeku neexploatovali do mrtě. Cestou proti proudu Krky obhlížíme amfiteátr v Burnum, kde na počátku letopočtu Římané postavili legionářům městečko a do skály vytesali amfiteátr pro 4000 lidí, aby se jim lépe hlídala obchodní cesta po Krce. Bohužel po zásahu Ostrogótů už mnoho nezbylo. Ale nedaleko odtud je možné se pokochat asi největším vodopádem Manojlovač. Nešli jsme až k němu, stačolo náím kochání z výše, bylo fakt horko.

Okreskami naprosto autoprázdnými jedeme liduprázdnou krajinou, kde čas od času hledíme na zřícené domy, aktuálně využívané hovězím dobytkem ke skrytí před počasovou nepřízní. Tady všude byla válka se Srbskou Krajinou, patrně Srby opuštěnou po prohrané válce. A přitom zde Srbové v rámci ochrany hranice s Bosnou byli od hlubokého středověku, s významnými privilejemi, jak bývalo u kolonistů a obránců zvykem.

Do Seline kousek od Paklenice dojíždíme o skoro hodinu dříve než jsme plánovali, domácí ještě dokončují rovnání trávníků. Je nutno uznat, že zahrádka je vymazlená, vlastně celý objekt je komfortnější, než jsme očekávali. Z cesty jsme ale poměrně mocně utaháni, Japonci v Krce nám dali zabrat, a tak ani nejdeme na průzkum vesnice, vaříme večeři a vyvoláváme fotky.

Den šestý

Naprosto odlišný den. Žádná architektura, žádné kostely - kopce. Byly slibovány záplavy orchidejí a dalších květinek, ovšem nějak jsme podcenili počasí. V Severním Velebitu ještě ležel sníh. Kvetlo tu něco málo jiných kytiček, ale slibované, jako nakonec skoro vždycky, nebyly. Vynahradili jsme si to nádherným výhledem na pobřeží, koníky před kaplí a pochodem do pořádného kopce.

Dalo by se tu chodit asi mnohem víc a nebylo by to nepříjemné, ale nás čeká ještě jedna velká cesta - chceme se přes Malý Alan znovu juknout na Nugget-tsil, zastavit se tu a porozhlédnout aspoň trochu. Cesta ze Svateho Roku ovšem poněkud vybičovala nervy části výpravy. Se šotolinou jsme tak nějak počítali, vždyť už jsme tu jednou jeli, ale že bude cesta v tak šíleném stavu, to jsme nečekali. Asi se trochu na věci podepsala těžba dřeva (a že ho tu vytěžili skoro jak u nás kůrovce), určitě ale naprosté zanedbání jakékoli údržby. Na Malý Alan jsme se škrábali velmi opatrně a doufali, že to pneumatiky vydrží. Stalo se. A byli jsme odměněni jednak dalšími rudohlávky (tentokrát ne kuželovitými, ale kukačkami), jednak krásným výhledem na to mohutné skalisko, pod nímž skončil život Inču-čuny a N´Šoči. Bohužel jsme tu nestáli sami, odvážných romantiků je na světě stále ještě dost.

A abychom ten indiánský výlet řádně dokončili, vyrazili jsme hledat pueblo a Rio Pecos. Přestože nedaleko onoho mystického výhledu do kaňonu řeky Zrmanje je parkoviště, cesta k němu překonala vše, co jsme zatím zažili - patrně je cílem zlikvidovat nadšence, jinak si to neumím vysvětlit. Netřeba asfaltek, stačí jen trochu údržby. Ale je pravdou, že země evidentně potřebuje zdroje na příliš mnoho priorit.
Nad řekou, tam, kde stálo Pueblo, tam, kde byli upoutáni u kůlů Sam Hawkins a jeho přátelé, se porchází pár turistů našeho věku. Na skále sedí kdosi se skicářem na klíně a usilovně zachycuje tu krásnou scenérii. Je to prostě hezký bez ohledu na názor na filmového Vinetua.

Nedaleko je umístěna moderní energetická pecka - vrtulníky, fotovoltaika a k tomu jako baterie přečerpávací elektrárna. Celkově nás zaujalo, jak málo FVE na střechách domů bylo vidět. A přitom tu mají přes 10,5 slunečních hodin v průměru denně, tedy o hodinu víc, než my máme v červenci. Kdyby si tím aspoň vodu do sprchy ohřáli...

Fotek jsme pár udělali, ale už je to snesitelná porce, řekl bych.

Den sedmý

Vůbec nám nedošlo, že dnes je První Máj. Chtěli jsme krom běžné prohlídky Zadaru, který jsme minule s tříletým Vilíkem skutečně jen proběhli, nakoupit nějaké ty upomínky pro pozůstalé doma. No a tak benzínka nezklamala, je to ostuda, ale nebylo vybytí. Překvapením bylo nejen to, že byly zavřeny obchody, ale i katedrála. Jedině kostel sv.Donáta byl zpoplatněnně otevřen, ovšem posledního brigádníka na otření prachu ze sedaček propustili už předloni. Nic to nemění na tom nádherném prostoru, ale rozum to nebere. Proč aspoň neuklidí?

Fórum naštěstí nebylo uzavřeno a navíc ve svátek parkujete zadarmo. To je dobré vědět, až sem přijedemem příště. Měli jsme ale dost času prohlédnout si římské artefakty, torza i celé sloupy. Pěkné to tu mají, to je fakt. A rozhodně za poslech stojí mořské varhany na nábřeží, opravdu báječný nápad. Pěkný je i Pozdrav Slunci - dvourozměrný model sluneční soustavy, tentokrát se ve Slunci odrážela drobná loďka čekající na svůj pokrm, který jsa vyzbrojen oranžovými taškami se shromažďoval před vyšňořeným vchodem.

Opouštíme Zadar s tím, že není dostatečně esoterický a jedeme se nabýt energií do Ljubačky, přesněji na Ljubačskou kosu. Víme, že tam jsou zřícené kostely, hrad a prostě to místo je přeplněné jakousi energií, kterou nutně potřebujeme. Zkrátím to - cestou rozháníme hady, je vedro, pes si rozdírá tlapky na zdrsnělém betonu, který čas od času nahražuje ostrokamenou šotolinu. Až na hřebeni kosy se cesta poněkud kultivuje, bohužel toho zneužívají auta, protože pro esenciální energii, jíž dobíjíte své vnitřní baterie, se tu jezdí autem, aby to tak dlouho netrvalo asi.

Nedá se říct, že bych pociťoval jakoukoli energii, ale místo je to velmi pěkné. Zříceniny jsou tu nejméně 3 a jsou zřícené důkladně, ovšem malebně. Navíc koukání přes moře na pobřeží a Velebit je převelice výtvarné, ba skoro by se dalo říct kýčové. No a taky několik pěkných kytek jsme objevili. Takže to nelze mít za ztracený čas, naopak. Přesvědčili jsme se například, že tu fakt mají hady i velké a tlusté.

A zase balíme, tentokrát už nafurt. Díky pečlivé přípravě Jindry nevezeme zpět prakticky nic, měla dávky rozpočteny naprosto přesně. Možná by si mohla přivydělávat jako dietní sestra. No a je tu taky pár fotek.

Den osmý

Je to den cestovní, nepočítaje v to čurací zastávky a benzín. Ovšem když už jsme na jihu, nemůžeme vynechat Plitvičky. Horní část jsme minule s Vilíkem neabsolvovali, velký vodopád láká. Bohužel teda ne jen nás, a to jsme fakt vyjeli hodně brzy a parkujeme už v 8 ráno. Ten nápad mělo asi tak pět lodí s asijskými penzisty, ovšem nejen s nimi. Je ale nutno podotknout, že jen japonské ženy byly tragicky rozpolceny v názoru, zda fotit vodopády nebo Yodu. Lze předpokládat, že ještě květnové tisky japonských ženských časopisů přinesou záplavu fotek našeho flekouna.

Dál jedeme přes Slovinsko (když už jsme si museli koupit tu jejich známku) a stavujeme se na Bledu. Můj táta na toto místo vzpomínal, že tu jednou byl co děcko na prázdninách a bylo to krásné. Tak hezky tu je, to nelze popřít, a kdyby tu nebylo tolik Japonců, Indů a Číňanů, vešli bychom se na procházku kolem rybníka i my. Takto jsme to vzali hopem, vlastně už jsme asi chtěli jet domů.

Původní představa byla, že budeme doma kolem 3 ráno, ale nějak to jelo a už v 11 jsme si ohřívali polívčičku, kterou nám tu babička navařila. Dobré to bylo.

No a něco fotek je zde.

Ujeli jsme nějakých 3584 km. Za benzín, vstupy a dálnice a kurzové poplatky jsme utratili 11.546,30Kč. Ubytování za 7012+6086=13098,-Kč. Celkem tedy 24.644,30Kč. A pěkně jsme se opálili...

Psáno 4.5.2024