Nějak ta zima přišla fofrem, se mi zdá letos. Oslavila jsem státní svátek (jejda, nekoukala jsem na projev prezidenta, ale on si jistě nevšiml, třeba to doženu na netu) výletem jen tak. Brodili jsme sněhem, houby nikde. Teda páník některý objevil, ale k jeho smůle to panička zakázala sbírat s tím, že jsou k ničemu protože přemrzlý. Podle mne jsou k ničemu vlastně všechny houby a jediný dobrý na nich je to sbírání, ale ona má úplně jinej názor a na houbách ničí krásný vajíčka a říká tomu jídlo. Granule na ni! Jinak musím upozornit, že letos jsem poprvé dobrovolně vyrazila v kabátku, že prý je to v mém věku nutný. Nevím,já myslím, že když se trochu pohybuju, tak kabátu netřeba, ale holt panička je silnější jak já a navíc se chtěla vychlubit, co taky umí spíchnout.
V týdnu jsem je vytáhla ještě dvakrát, vždycky pod Pilzberg, ale skutečně houby nebyly i když sníh s koncem týdne (ale vlastně s počátkem listopadu) zmizel a možná, co jsme našli, nebylo vlastně přemrzlý, ovšem stejnak to bylo zakázaný. Divný podle mne je, že v listopadu už nemá co padat, snad jen větve. No a na tom listí tedy občas nevyberu zatáčku a padám já, ale to by to teda měl být dogapad; panička pak nadává, že do mne fedruje tablety všeho druhu, otravuje veterínu, a já pak takhle. No, ale když si mi fakt tak dobře běhá :-)
Týden jsme zakončili výletem. V podstatě za něj taky můžu já. Panička kontrolovala pohledem na radar, jakýže je počasí a děsila deštěm, ale já koukla z okna a navíc páník neměl kvádro, takže jsem jim jasně vyznačila, že se jde ven a šmytec. Navíc v yardovi, jak jsem se těšila, jsem krapet slintla páníkovi na záložní kabátek. No, ale hlavně jsme konečně dobyli Poledník, na ten jsme se s páníkem dlouho těšili a stálo to za to. I když pravda, bylo dost šeredně, kdyby bylo ještě zalistíno, bylo by to bylo podstatně krásnější. Ale i takhle - paráda. Teď jsem trochu zalezlá a odpočívám, prolétl tu Kvilík s Fáňou a už fakt zasloužím spánek. Jdu na to.
Psáno 3.11.2012

Zima jak přišla, tak je pryč. Jen po ní zůstaly krátký dny a tím i páníkovo výmluvy, že ve tmě nemůže fotit. Já ho nenutím chodit v noci do práce i z práce, klidně může přijít dřív. On to, samozřejmě, řeší po svém - koupil si blesk. Ale nemá do něj baterky... Navíc se ukazuje, že můj pohyb je těžko fotit tak jako tak, ale s bleskem je to prostě neřešitelné. A to mám, prosím pěkně, klidovej režim, protože přece jenom jsem pod práškama. Jen už jsem zapomněla, že to tak je a proč vlastně, jen paniččin pokřik mi občas tuto věc připomene.
První skutečně klidový fotky mám ze cvičáku, kde jsem se potkala s jedním starým kámošem a panička si mne 3x odváděla až si mne nakonec fakt odvedla. A hned jsme šli kolem hřbitova domů, to abych si asi uvědomila, co jsem provedla.
Dneska jsme taky vlastně slavili klidový režim. Jeli jsme juknout na dozí konkurenci na bonitaci v Mladé Boleslavi. Já přesně nevěděla, proč mne tam vlečou, přece jen už mám svůj věk a bonitace není úplně pro mne. Navíc jak jsem tak tam koukala, tak teď je asi móda miniaturních dog nebo co, tam samá taková droboť... No ale hlavně kdesevzaltusevzal můj moravský doktor, a jako že hned povídá, že jsem ve výborný kondici (to páník miluje, protože to značí, že nejsem hubená) a že vůbec nevypadám jako pod práškama. Tak jsem se hned paničce pověsila na ruku, aby viděl, co všechno umím a on teda koukal. Takže asi nebudu hned tak fasovat novou tabletku.
Týden vrcholí návštěvou pravé a nefalšované copky. Jmenuje se Bába a Dědek a je kousek nad letadlem mezi Mladou Boleslaví a Libercem. Já na ty svý lidi napřed koukala divně, když zastavili u letadla, protože páník zásadně nestaví ani když Kvilík zvrací. Navíc mne vyhnali z yardy! A pak jsme bloumali úplně divným lesem, jaký vůbec z Jizerek neznám. No a nakonec jsme dorazili k pravýmu kráteru pravý copky a byla to Baba! No já valila voko. A taky jsme šli kolem chalupy kde bydlela paní a měla tři kozy! No úžasnej výlet, samostatný album si zasloužil.
Psáno 10.11.2012

Velmi náročný týden, hlavně jeho závěr. V prvních dnech jsem se léčila z toho víkendového tělocviku a i z toho, že se mi páník vysmíval, že jsem zase v kondici = tlustá. Ale já nejsem vůbec tlustá, já jsem prostě udělaná, to my na moravě tak máme. Tady ty vychrtlí sudetský dogy..., ale darmo mručet.
Na houby to fakt už není, i když rostou, teda aspoň my s páníkem je vídáme. Ale zima už je fakt slušná, i když zatím chodím bez kabátku. Já si občas proskočím, packu paničce skousnu, popoběhnu a hned je mi teplyčko. Krom Pilzbergu chodíme i po cvičáku, i když tam mne panička nechce vodit, abych si nepoběhala s kámošem jako minule, protože holt zase nechodím do schodů, no. Ale možná i proto, že mi vlastně dělá dobře, když jednak za cestu do postele dostanu piškot, jednak mne panička podpírá sedínku a tutově nespadnu z těch páníkovo odfláknutejch průhlednejch schodů.
Koncem týdne jsem zase měla službu, mlaďaska mi pohodila své štěňátka a já abych se starala. S Kvilíkem už je to dost složité, jednak poměrně hodně sekýruje, jednak furt někde lítá a já mám na starost ještě i Fáňu a ta zas pro změnu vůbec nelítá (a nesekýruje, je to moudrá ženská, přece), takže je fakt složitý to zorganizovat a to tomu říkaj dovolená! Ještě že tu mám dědu pomocníka a s ním jsme to všechno perfektně zvládli. Navíc mi Kvilík poskytl hnedle 3 rohlíčky, které babička šetřila na strouhanku pro ptáky, on správně pochopil, že si to ty potvory nezasloužej. No ale por jistotu jsem se ještě zašla dorazit na kompost, což obšem panička nese obzvlášť úkorně, protože ona tam nechodí. A přitom tam je tolik dobrejch věcí!
Dneska v rámci oslav významného dne jsme vyrazili s příbuznými do Jizerek mých nejmilejších. A moc se nám to povedlo, zvlášť závěr - martinská kachna na České chalupě. Rozhodně lepší než ty kydy, co zazněly na přežských náměstích. A mně to obzvlášť slůšelo.
Psáno 17.11.2012

Tenhle týden vůbec nebyl tak ukázkový, tentokrát se nám inverze nevyhnula a dala o sobě vědět (jasně, že na pražáky nemáme, o ostravacích neštěkaje), i když i tak jsme stihli pár kratičkých výletů jak do lesa, tak i na cvičák. Ovšem cvičák už asi bude problém, přestože bych se měla trvale socializovat, paničce se tam zdá příliš mnoho socializačních objektů no a mě vlastně taky. Kolikrát si říkám, jak jsou divně vlezlí ti někteří, co mi strkaj čumák kamkoli a já jim to ani nemůžu vrátit, protože to jednak nemaj a jednak se tak nízko nemůžu ohnout (už mám svůj věk). No a pak taky nerada chodím na svodítku a holt mezi psy mne panička navolno nepustí, to jen když páník frfňá, že teda nemusel ten foťáka tahat a tak vůbec.
S koncem týdne přijela mlaďaska s Fáňou a Kvilíkem, to slibovalo sice šichtu, ale i zábavu. Nezačalo to úplně špatně, šli jsme na "kouzajdu a kooč" (kdy se ten hoch naučí řádně vyslovovat?) a samozřejmě při té příležitosti i na cvičák. Ovšem neměli jsme sebou fotografa, takže z toho nic vlastně není než vzpomínka. No a nakonec Kvilíkovi vystoupala teplota a bylo po srandě, ani moc hlídat jsem ho nemohla (Fáňu jsem tajně přiblízla až v pátek, když mi ukazovala, jak umí pást hříbata), kníkal a polehával a vůbec nelítal. Takže jsem klidně mohla na pelínku všechno sledovat a ani nemusela moc vstávat. Jen mne trochu vyvedl z míry, když mi věnoval svého zpívajícího čmeláka (říká mu cvrček, nedouk). Oplakala jsem, když i ho páník vyrval z tlamičky a naprosto diktátorsky celý obchod zrušil a uvedl věci do původního stavu. Přitom Kvilík mi toho čmeldu fakt dal, opravdu! Určitě za všechnu tu péči. Ach jo, chudák já.
Psáno 23.11.2012