Od začátku týdne jsem cítila ve svých mladých kostech, že se něco chystá. Ze sklepa přišel kufr. Panička mocně prala, žehlila, uklízela, přenášela věci s z místa na místo, vzdychala a zase přenášela. Vyskládala spoustu věci do Vilíkovy postýlky a zase ven. Dávala do kufru a furt ho potěžkávala. Chopila se anglického slovníku a zapisovala si nějaká slůvka. A měla jsem pocit, že mne zanedbává, navíc byla nějak moc v práci, vycházky skoro furt jen na cvičák a potmě. Ani jedno moc nemám ráda. Sice většinou hnala i páníka, ale stejnak si myslím, že by nás neubránil, pokud by to teda vůbec pokoušel.
Jen jednou jsme lezli po lese, to když si páník vzal do hlavy, že tek největší kviklan prostě najde. No, nebudu nikohho napínat - nenašel. A vztekal se, že je tma, takže se mu špatně fotí a tak vůbec (výmluvy). Ten kviklan je někde na Pilzberku, to všichni víme. Slézali jsme jednu strž za druhou a nic. Jen několik pěkných míst, patrně se tam vrátíme, až zase porostou případně až zase bude svítit. Ale jak to tak tento týden sleduju, tak asi už nebude.
Vyvrcholení nervozity přišlo dnes. Ráno mne provedli kolem hřbitova, dali piškoty a ujeli. Že je to vážný jsem poznala podle toho, že miska s večerníma granulkama ležela na stole, to je pro babičku, aby mi náhodou nepřidala (no, co oni vědí, žeju) a z ničeho nic se na mne chodil koukat děda a rozprávěl se mnou. To je dycky nějaký průšvih. No, a jasně se to ukázalo, protože páník přijel až v noci a sám. Tvrdil mi, že panička je u Kvilíka, ale to je blbost, protože Kvilík je za vodou, to přece všichni vědí. Že by i panička byla za vodou, na to nevypadala, navíc beze mne to snad ani není možný. Tak koukám na páníka a dumám, jak to teda je. Moc se mi s ním nechce mluvit, když je takovej. Dokonce jsem tak trochu uražená a vlastně na něj koukám přes záda, on trochu dolejzá a chce mne vyhnat ven, ale já se nedám. Kdyby mne raději přikryl, udělal by líp. Asi je mi smutno, počítám.
Psáno 5.11.2011

To byl fakt divný týden, teda. Fakt nevím, co si myslet. Tak především jsem se poměrně často viděla s páníkem, víc než obvykle. Jen to bylo poněkud chaotické - vždycky odkudsi přilétl, nasypal granulky či piškoty, vyhnal mne na zahradu a nebo mne vyvedl na cvičák a zase zmizel. V mezidobí se mnou chodil konzultovat světové události děda, toho já nedokážu ignorovat. Krom těch páníkovejch příletů a odletů jsme stihli dvakrát prohledávat stráň pod Pilzbergem skrz ten kviklan, co mu nedá spát. No, ještě furt mu nedá spát, teda. Ale našli jsme spousty pěkných míst, jak skalnatých, tak trávnatých, kde se dá velmi pěkně pobejt. No, jenže když se hledá kviklan, tak to se nezastavujeme, žeju. To se furt někam řítíme. No, dneska se mu to trochu vymstilo, protože si nevšimnul bažinky a maje lehůčké kecky, už tam byl! Ten cákal, panečku! No aspoň ví, jaký to je, brodit, když všude leží jinovatka. Stejna jsem žádnej kviklan nenašli a mě je blbý mu říct, že tam určo nic takového není. On je děsně zarputilej.
Kromě hledání kviklanu páník pokorně oprášil stezníky na cvičáku. On to vždycky odmítal, že to je furt stejný a je tam moc lidí (a proč si to nepřiznat, někteří ti lidé spatně nesou, když jim udělám slimáka na kabátě), jenže holt když se lítá, tak i cvičák přijde vhod. Teď se tam dá brodit listím, počítám, že každou chvíli už se vrátěj srnky a bude co honit. No a krom cvičáku jsme ještě zaběhli vyzkoumat cestu na Žulový vrch, jenže to se moc nepovedlo, byla děsná mlha a trochu i pršelo a navíc jsme uvízli v bažině, tak jsme to vzdali, ale jednou i na Žulák vylezu. Teď jsme si prostě jen prošlápli jednu zbytečnou cestu, možná, když bude hodná, ji ukážeme i paničce,ale nevím nevím.
Značkuju. V podstatě na každý odbočce udělám pár kapek a pak si hned nadávám, že tím vyzradím ten kviklan, kdybychom ho teda náhodou našli. No a nebo že někdo objeví tajný chodníky, co s páníkem objevujeme ... No jenže si nemůžu pomoct! Nevím, co se to se mnou děje! Prostě značkuju.
Z předchozího by se zdálo plynout, že jsem vzala páníka na milost, přestože někde pohodil paničku. Tak to teda není pravda, nevzala. Zpravidla s ním nemluvím. No, když teda někam jedeme, tak to se raduju a dávám to znát, zase - nemůžu si pomoct, jsem totiž impulzivní. Nebo kupříkladu když krájí maso na guláš, to mu pomáhám a oblizuju prkýnko. On mi pak říká, že jsem jeho půlříše (vůbec tomu nerozumím, jednak věcně, jednak nechápu, proč říká polrajch a ne halbrajch, jak by asi bylo správněji) a vyhání mne jen na oko. Však taky kupříkladu při cídění kastrólů či takřečeného prkénka těžko najdu mistra! Ovšem nejvíc mne napíná, když snídá martinské rohlíky! Chjo, jak já je můžu, teda! A on se tváří, že kolem něj vůbec není mokro, že vůbec nevidí, jak tancuju z každé strany stolu ba i nad ním. Vůbec si mne nevšímá, vyděrač. Ale já teda paničku ani za martinský rohlík nevyměním. Možná.
Psáno 12.11.2011

Tak už týden mám "normální", to tedy značí, že panička je doma. Nevím úplně jistě, zda to je výhra. Sice je pravda, že s paničkou trávím spousty času, jdeme na cvičák a tak, ale vlastně to vůbec není akční! Jo s pánkem to byly jiný dny, to pes nevěděl dne ani hodiny, co a jak bude. Teď je všechno daný, naplánovaný, jasný. No, všechno taky ne, kupříkladu to, že se mi líběj kluci zvláště Rick a Cézar, to paničku vysloveně překvapilo. A myslím, že podezírá páníka, že nebyl dostatečně bdělý a ostražitý. No, nebyl, ale nevím, zda to má nějaký význam. Každopádně stále značkuju, codyš žeju.
Vlastně jsem chtěla začít od konce, ale teď nevím, kde začít :-) My jsme totiž dnes, po mnoha hodinách intenzivního hledání, prosekávání průchodů v hustém pralese bezmála deštném, brodění rozbouřenými toky, překonávání průref skal a bůhvíčeho ještě, objevili bedřichovský kviklan. Naše radost byla zkalena snad jen tím, že z druhé strany k němu vedla poměrně široká cesta... Ale prostě si ho můžeme odškrtnout. V podstatě to znamená jen to, že se vracíme na Pilzberg, kde, počítám, bude kviklan vprostřed asfaltky co překážka kyklistům.
Vlastně jsem chtěla líčit, jak jsem si jela pro paničku, ale pak jsem usoudila, že to nestojí za řeč. Prostě jsme s páníkem a dalšími psy poběhali po Šárce, zatímco panička si užívala proudového letu po evropských metropolích. Ani nám nic nedovezla, jen pár Kvilíkových fotek. Šárka ovšem, to je jiná káva. Navíc to byl poslední slůnný den, od té doby tu máme tu inverzi, což je latinsky šeredně, přivezenou z jůesej.
No, mírné narušení hormonogramu byl svátek. Mí lidi se taky přihlásili ke studentům a slavili. Slavili jsme jak se sluší výletem. Opět jsme chtěli obejít josefodolskou přehradu, tentokrát od Královky. Dokonce jsme šli s výhodou, neb nám prominuli parkovné (viděli dva studentíky s psíkem, tak proto) a na počátku nám do očí planulo slunko, ale pak se to nějak zvrtlo. Přišla mlha veliká a vítr futeř od severu provětrával slabé flísky lidí ba i můj přehustý kožušek. No a taky jsme se trochu ztratili. Takže zase nic, když jsme se po dvou hodinách turistické dřiny vynořili zase u Prezidentské chaty, vlastně se nám ulevilo. Ten yarda tak příjemně topí ...
Týden byl tedy trapně tuctový, žádný aspoň krátký výlet, furt jen ten cvičák. A zima na pacinky. A taky jak jsem tak rozháraná, tak vlastně nevím, jesli chybí něco mně nebo těm okolo, no rpostě žádná spokojenost.
Psáno 19.11.11

Když se nedaří, tak pořádně ... Páník tak moc byl líný pomoct mi naťukat deník, tak moc se styděl, že v podstatě nic nedělá a jen si čte a mne zanedbává o ostatním nemluvě, tak moc tohle všechno pociťoval, až mu z toho shořel kompjůtr. A vypadalo to, že bude po psaní. Ale naštěstí jsou otevřené obchody, já jsem se zavázala, že budu denně jíst o granulku míň a tím se ušetří na nový stroj a páník může psát.
Celý týden v podstatě mí lidi žili z toho, že jsme našli ten kviklan. Místo abychom intenzivně hledali další, když už je štěstí nakloněný na naši stranu, tak o tom jen vyprávějí. No, trošíčku jim křivdím, ještě jsme se mihli jednou na Pilzbergu a řádně jsem zkontrolovali jeden zajímavý úsek, kde se to kamením jen hemží a určo je tam několik kviklanů skrytých, ale nic jsme nenašli a hlavně to bylo krátký, protože panička říká, že když se mi rozmáčí tlapky, že mi kurvácí drápky. No, to sice má pravdu, ale zase ta radost z objevu zvláště pak kviklanu, tak je silnější něž nějaké drápky.
Samozřejmě, jestliže v týdnu občas juklo slunko, tak v sobotu, kdy se jako teda mělo trochu výletit (no, moc to stejnak nešlo, protože páník už měl ten vyhořatej disk) byla mlha bezmála londýnská. A tak se stalo, že kusy stromů se oblékly do námrazy, ale jen kusy, ty co byly vysoko. No a samozřejmě výhledy poutavé, někdy i 100 metrů! Ale já se celou cestu těšila, jak budeme objevovat Valhalu, největší to jeskynní komplex v jizerkách. No, ale měli jsme sebou paničku, no. Takže zase ty mokrý tlapky a drápky a prostě nic. Už aby zase někam letěla :-)
Psáno 27.11.11