Betiny první dny v novém domově
Jsou spojeny s ohledáváním terénu, zjišťováním možností a hranic nejen geografických, ověřováním základních fyzikálních zákonitostí o volných pádech, nakloněné rovině, páce a noření do kapaliny ba mnohých dalších.
Protože se nějak množí fotografický materiál, nezbude, než zhruba za měsíc stránku totálně předělat a pro milovníky fotek spáchat nějaké to album.
Fotky řeknou víc než slova ...
Ale přece jen, některé věci prostě nelze zachytit objektivem (teda my to neumíme), takže nelze představit takové pohledy, jako
Ta pigmentace je zvlášť u tlapek úžasná.
Tak to máme za sebou
V rámci socializace se Beta účastnila poměrně veliké akce - mnohočetné oslavy narozenin, kde padesátníků bylo víc jak 2, jeden 75-tník, 40-tník a tak. A krom asi padesátky lidí se akce účastnili i 2 psi, jen jeden je pro toto vyprávění důležitý - je to bavorský barvář jménem Rick. Pravda, obývají spolu jeden dvorek, neb Rick patří taky do rodiny, ale mnoho se nestýkají. On totiž strejda Xerín měl s Rickem několik poměrně krvavých rozepří, neb Rick jej velmi tvrdě "vychovával" a když Xerín dorostl a vzpomněl si, že má o 50 kilo víc, tak začalo být zle. Ta nejhorší bitka byla za 10 stehů na Rickovi, zpravidla ale boj končil prokousnutým pyskem Xerína. No a bylo potřeba jednak otestovat, jak se bude mít k mladé slečně (někteří již projektují spojení a vznik nové rasy - "bavorské dóže"), jednak jak ona k němu.
Začalo to poměrně dobře. Rick byl naprosto korektní, mírně nabručený stařík, který se pouze ohražoval, když měl ty obrovský pracky na zádech. Ohrazení nebylo ale nijak tvrdé. Dokonce spolu trochu maličko poběhali, Rick se nechal aspoň náznakově "lovit" - viz fotodokumentace. Jeho prohnanost však nezná mezí, a tak si pod stůl uložil svou oblíbenou plyšovou hračku. Několika dobře vymyšlenými mimickými pomůckami pak Betu dostal pod ten stůl, očka jí zasvítila při pohledu na nového plyšáka a hup na něj. A to neměla dělat - prokousnul jí pysk jak Xerínovi, trochu škrábnul na čumáku. Ječela, že jsme se seběhli úplně všichni s přesvědčením, že je právě zaživa rožněna. Samozřejmě dosáhla svého - litoval ji i ten prastarý statek, na jehož půdě se ta krvavá řež odehrála. Poučení : Na starý pány si mladý holky musí dávat pozor.
Jinak akce proběhla báječně, Betka dobře snášela i to, jak paník kazil Nemelem noty, rachejtle o půlnoci (to ale u paničky v náruči), byla největší hvězdou večera, na kterou se obraceli všichni hosté jak na svatý obrázek. Ona to snášela se skromností vlastní svému plemeni, a když už jí to nebavilo, šla spát do svých komnat, které měla vyhraženy (teda, původně to bylo pro páníka a paničku,ale ti se holt nevešli). Jen možná trochu zbytečně hryzala kamení a nedala si říct. Ale zase ověřila, že při troše šikovnosti lze pít shnilou vodu z konve, prostě báječná pochoutka.
Lze tedy říci, že socializace, ač vykoupena krví, byla zahájena úspěšně. Doufejme, že to byla krev poslední, ale další socializační pokroky jistě zaznamenáme na těchto stránkách.
Podle chytrých knih a J. jsme nyní ve vrcholné fázi tzv. období strachu. Nejsa odborníkem etologem, mám k tomu několik výhrad, ale budiž.
Obdobím strachu nachystala příroda větším vlčatům (a tedy dle převládajícího mínění předchůdcům našich miláčků) jako velmi účinný institut pro boj proti ztrátám. Zatímco matka i všechny chůvy se již prohánějí lesem a loví co se dá, vlčata úkryt či jeho nejbližší okolí neopouštějí, protože se prostě bojí. Tím pádem po návratu z lovu jsou zpravidla nalezena tam, kde být mají a není třeba lepit cedulky na kandelábry "hledá se ...".
V našem případě je to ale poněkud složitější. Jednoznačně je dům se sedmi pelíšky a zahrada jedním velikým úkrytem. Bez bázně a hany krom spánku na libovolném pelíšku zde lze vyhrabat růži, přesadit jakoukoli rostlinu (nejlíp jdou ty, co právě panička zasadila), rozkousat neskutečné množství kamení, štěkat na kolemjdoucí (hlavně za šera). S jistými rozpaky lze též vypochodovat na zadní cestu, kde jednak sídlí dvě berňačky kámošky, jednak vlastně ta cesta je skoro vlastně taky naše. Ovšem průšvih nastane, máme-li vyrazit na Xerínovu nejoblíbenější cestu - na cvičák. Už dvakrát se nám to povedlo. Zpravidla však zůstaneme už mezi paneláky cca 50 metrů od zahrady, protože se zřejmě jedná o naprosto nepřítelské území. Zajímavé ale je, že cestu do zeleniny (panička si tam nakupuje naprosto nepoživatelné věci, které taky trochu zkouším, ale kdyby to napřed snědla kravička, byl by výsledek lepší) zadní stezkou zvládneme jako nic a dokonce se umíme z té zeleniny vrátit právě zkrs to nepřátelské sídliště ... Je to zapeklité, vůbec není jasné, jak to s tím strachem vlastně je.
Poslední kapkou pohár pochybností přetekl. Dnes hned po ránu (ouou v 6:30, a to je neděle) jsme vyrazili na další Xerínovu oblíbenou výpravu do lesa na houby. Jediným problémem bylo, že Beta prostě nechápe radost lidí z nálezu té podivné ze země rostoucí hmoty. To si sedne a mňouká. Ale jinak srdnatě šlape naprosto neznámou krajinou, brodí potok, ochutnává jizerskou vodu (fuj, kyselá) ba zkouší i stráňky kolem cesty sbíhat. Žádný strach nevidět. Takže, bůhví jak to vlastně je. Odpoledne zkusíme to sídliště, to přece musí jít ...
Proč mi říkají kosatka dravá?
Za mnou je vidět můj úhlavní nepřítel - ibišek. Kdykoli nejsem pod plnou kontrolou, urvu aspoň jeden list, někdy i květ, případně přesunu celý květník aspoň o kus, aby všichni viděli, že jsem silná. A nezávislá. A že na jejich pokyny občas dost kašlu.
Ovšem všech ostatních asi 150 kytek je mi ukradeno.
Jsem tu už měsíc, za tu dobu jsem se zdvojnásobila na váhu, na výšku bych taky řekla, že je to poznat. Už proto, že takhle snadno jsem prostě z kbelíku pít nemohla, nedosáhla jsem na něj. A to jsem teprve na začátku !
Pokud někdo pochybuje o mé vyspělosti, pak tady je zřetelně vidět, že umím už vodit malé lidi na vodítku. A fakt se mi to mrně ani jednou nevyškublo, jsem totiž zodpovědná, a proto mi ji svěřují. Teda abych nezpychla (což se mi samozřejmě nemůže stát), tváří se velký lidi, že s náma musí chodit taky, ale to je jen taková hra. Ony plkají celou cestu a veškerá starost je na mně ...
A že jsem tvor společenský je patrné z toho, jak mám omotanou malou paničku ...
(článek pro Zvířetník)