Divně ten červen započíná. Jednak se nemohu dočkat, kdy a vlastně i kde se mi ta štěňata narodí. Zatím vyrábím pod borovicí hlavní pelíšek, i když mne páník ruší nějakými svými nesmyslnými natěračskými pracemi. Rovněž testuji prostor pod lískou, letos obzvlášť dobře olistěnou, ale snad proto se mi tam zdá být moc stín; asi i proto to vše završuji rozjímáním na pelíšku na terásce, kde mám výhled na vše strany a mohu se v klidu rozhodovat, jak to bude. Ale zatím se mi moc vlastně nechce rozhodovat, prostě chytám d-vitamín a pak se uvidí.
Pro samé lenošení se ani moc nechodí ven, zřejmě když jako není Kvilík, tak se nebudeme hýbat či co. Dnes jsem si aspoň krátkou lesní cestu musela vysloveně vyřvat. Ovšem samozřejmě lidi se vymlouvají na zahrádky, na horko, na moc práce a cojávímnacovšechno. Ale matky čekatelky prostě musí sportovat, to snad ví každej, ne? Tak jsem je vytáhla aspon na Pilzberg a musím říct, že pak už celkem šlapali. Dokonce jsme se srazili s usnutým slepýšem! Ale houby žádný, teda. Bude hlad. Celkem mne zaujalo, že pod Pilzberkem je míň zelena než na cvičáku, ten je letos nějakej tropickej mi připadá. A na rybníce bydlí těžce agresivní kačer; fakt není s kým pokecat tady v Sudetech.

Psáno 5.6.2011

Přiznám, mám v tom trochu zmatek. Dneska jsem na výletě dokonce i polehávala, kdykoli mí lidi popíjeli kávičku a pojídali čokošku. Ono totiž, co kdybych se rozsypala? Ale zase se mi to nezdá až tak úplně jistý, jednak furt ještě nemám ta správná ňadra, jednak je mi vlastně furt do skoku a občas v lese zapomínám, že bych měla být zodpovědná, a to se hned rozutíkám a jak praví páník, hraju si na indiány. Dneska dokonce moje krajanka (teda podle přízvuku, řekla bych, že kdesi od Berlína)radostně výskala, když jsem ji bodyčkem odsunula z cesty - byla totiž mezi mnou a páníkem (on se dost coural dneska), takovou měla radost, jak jsem pěkně pohyblivá. No, teda, upřímně, panička se netvářila úplně nadšeně a z neznámých příčin mne připnula. A bylo po indiánech. Však jsem jí to hned oplatila - pošlapala jsem jí nohy ;-)
Týden jsem prožila slavnostní - měla jsem narozky. Bylo mi pět. Ale oslava byla velmi skromná - těšila jsem se na pětipatrovej dort z pěti druhů masa aspoň na pět vdechnutí. No, dostala jsem sice jakodovou bublaninu, tu já taky ráda, ale jinak vlastně oslavou bylo to, že jsme páníka vytáhly na cvičák.Jeví se mi celkově nějakej línej v poslední době. Ale pak jsem mu vnukla, že by mohly už růst a vyšli jsme k Pilzberku, jen tak na skůček, ale to já právě ráda. A považte - našli jsme! Ano, letošní první 4 hřiby kováře, na mých tajných místech, to jim pak panečku bramboračka šmakovala.
Poslední výlet byl dneska, skoro za tmy jsme dojeli k Jizerce, měli jsme tam dluh. Ono totiž, jak zlézáme ty tisícovky, tak páník nám neuznal Jelení stráň, protože jsme nebyli až na vršku. Tak jsme to teda dneska dohnali, ještě jsme okoukli soutok Jizery s Jizerkou, tam je jednak Polsko, jednak skulptůra toho mlčenlivýho světce. Co dělá právě tam, pod Karlovým mostem, to teda netuším. Ale je tam a hlídá to, i když je z Pomuku. Všude samé kvítí, to se mi moc líbilo, kdo by to byl řek v takovejch vysokejch horách.
Psáno 10.6.2011

Asi budu mít několik nepříjemností, takže na tento týden nebudu vzpomínat ráda.
Především tedy štěňata jak jen můžou tak nikde nejsou. A to jsem jim vyrobila úplně nejbáječnější pelínek pod čínskou lískou (a náhradní dva pod borovicí a další pod českou lískou), čerstvá hlína čechraná vlastním čumáčkem (kdeže černá nosní houba je), předníma ba i zadníma hrabaná (nehtíky jsem si poškodila, jsem zvědavá na příští paniččinu packakůru), nic nepomáhá. Moji plyšáci navíc pláčou ve sklepě, teda krom mne je nikdo jinej neslyší, chudáčci tam asi uhynou. Bojuju o ně, pláču k nim hlasem aby věděli, že nejsou na světě samotný, ale po schodech dolů do sklepa se prostě bojím, asiže tam jsou čerti, počítám.
Vykoledovala jsem si ošklivý páníkův pohled, když jsem jen tak jemně u plotu zadupala na nějakou paní, co tak zamyšleně šla po chodníku (nemá co bejt zamyšlená, má na mně spočinout radostným pohledem a říkat si třeba "to je krásnej pejsek a jaký bude mít jistě rozmilý štěníky" nebo tak něco, takže prostě její vina je všechno), poskočila, hulpa do silnice a vykřikla něco nepublikovatelnýho. Páník pravil, že doufá, že nám platí pojistka. Paní mne nemá ráda, evidentně. Přitom já jen trošíčku zadusala, ani jsem nebafla. Nic to nevydrží, ty lidi.
Jo, a taky jsem sportovala. To je asi nejlepší zážitek týdne, protože když mne odvezou od mláďátek, tak já na ně jaksi zapomenu (to asi není správně, ale já to tak prostě mám) a moc si to venku užívám. A ten sport byl naprosto odborový - byla jsem hrát golf. myslím, že mi to moc dobře šlo, zvláště hrabání v těch píscích, to se mi moc líbilo. trochu mi to kazilo to zbytečné pokřikování mých lidí, když jsem se chtěla ubytovat na těch pěkně vysetých zelených pláccích s vlaječkama. No to bylo zbytečných kidů, jakobych jim to mohla nějak poničit či co, fakt netýkavkové, oba.
Byli jsme na houbách, na mém oblíbeném Pilzberku, ale úplně zbytečně. Prostě nic neroste, jedna už nakousnutá růžovka, dva trsíky kuřátek. Prostě nic.A přitom pes by řek, že počasí ideální. Tak nevím.
Psáno 18.6.2011

Mám teď ty dny nějak zmatený, pro samou starost se přestávám orientovat, co bylo a co bude.
V podstatě si toho mí lidi všimli už na minulém výletu, kdy jsem jim uléhala do příkůpků a čekala štěníky. Mám už pěkně nateklá ňadra, štěníci nikde. Na cvičák se mi nechce chodit, to mám vždycky pocit, že jsme je zapomněl adoma a musím za nimi. Když mne odvezou na dlouhý výlet (v neděli to byly Ptačí kupy s Holubníkem, ted yposlední pravověrné jizerské tisícovky) nebo aspoň na Pilzberk, tak já, ostuda krkavčí matka, zapomenu na štěníky a řádím po lesích, pak si zase vzpomenu a uléhám, ale ta radost z pohybu je silnější než mateřšký pud a já si to prostě užívám. Lidi hledají houby, co ještě vůbec nerostou a já mám možnost volně řádit v tom našem krásným houbovým lese pod Pilzbergem. Ale jen mne dovezou zpet, už jsem zase starostlivá máma a tvořím pelíšky a hlavně zasmušile čekám, kdy to konečně přijde. Granulky nechávám být, i když mi do nich vmíchnou páreček; jen piškůtkům neodolám, to prostě nemohu. Navíc, když je dostanu, tak je to signál, že mí lidi vypadnou a já mám svůj zasloužený klídek.No, jenže pak se mi stýská a mám velikou radost, jak slyším vrata od garáže, hned běžím a hledám, co bych jim přinesla na uvítanou. Jako na potvoru, všichni mí plyšáci jsou někde na rajzu a já tahám ručníky na tlamku případně utěrky, protože tu rpostě teď vůbec nic nemám, chudák já.
Psáno 25.6.2011