No, a za pár dní jsou Vánoce!
Archiv
Že se blíží zima se nejlíp pozná na tom, že mne začne panička oblékat. Dlouze vypráví o tom, kterak mým zádům chlad a vlhko neprospívá, a i když tedy chlad a vlhko mnoho nejsou, tak preventivně už se cvičíme. Neodmlouvám, klidně to nosím, aspoň v lese jsem líp vidět.
NEdělní výprava do lesíka byla krátká, mám ta záda přece. Mnohem lepší to bylo v pondělí, kdy jsme dorazili na Novou louku a šli kolem Blatenského rybníka k Josefodolské přehradě a proti Kamenici zpátky. Zpočátku nám trochu křupalo pod nohama, ale byl to moc pěkný výlet, klidně bych šel ještě jednou. A nesbírali jsme, i když bylo co, panička vyhlásila ovšem moratorium na plodnice a páník rezignoval. Míra jeho rezignace se nejlépe ukázala v sobotu, kdy se nechal babičkou v tom jejím pidižvíku odvézt na pouštění draků do Otročína. A mne nechali doma! Teda jak já plakal! Jednak v Otročíně je vždycky sranda, jednak jsem si představoval, jak on to teda ustojí, když babička je známý bourák, který si zatáček, značek a jiných omezení mnoho nevšímá. No, v noci se vrátili a přivezli spousty fotek. Oplakal jsem to podruhé.
Dneska jsme šli brzy ráno na vyhlídky a panoramata, panička nás vzbudila a hnala. Perfektně to vyšlo, někdy jsme neviděli ani na krok.
No, co jinak k tomu týdnu říci? Prostě furt zavřenej, na krok mne nepustí, vlastně takovej řetězovej pes. Naštěstí mi pořád chutná a spím taky velmi dobře. Takže vlastně mi to neva. Ale je s nima nuda.
Psáno 4.10.2020
Ne, neděje se lautr nic. Páník si furt někde vejletuje a my s paničkou hlídáme babičku. No teda v úterý si vejletoval, ale to je vlastně skoro furt. A tím, že minujý deník sem psal až v neděli, přišel jsem o otvírák - nedělní výlet. A vlastně furt prší, a pokud neprší, tak se na déšť chystá. Takže jsme vlastně skoro vůbec nevylezli ven, teda krom středy, čtvrtka a dneška, to jsem je vytáhnul, protože doma je k nevýdrži. Ovoce bezmála sklizeno, takže švestky už se nesbíraj (ten velkej modrej kbelík, co jsem se ho chvíli trochu bál, si kdosi odvezl po okraj naplněnej takovejma těma švestkama, co nejsou moc pěkný, bublalo to, nic moc čmuch) a blůmy už dávno nejsou. Tím pádem nejsou ani vosy a ani sršni, zahrada se stala opět bezpečnou. Visí už jen hrušky a pár droboulinkejch jablek, co nesmím trhat, páník si na ně myslí, že je nasuší. Usmívám se, bez brejlí je ani nenajde.
Zaznamenal jsem, že opět bylo vyhlášeno stanné právo, ale snad se to cest do hor netýká, to by mne mrzelo, kydby lidi musel nechat doma, protože chodit se má maximálně po dvouch a to já teda nezvládnu. Když jdem všichni, jdem po osmi. Mohu se jen spoléhat, že tak vysoko nedopočítaj, snad nás nikdo nenapráší.
Psáno 10.10.2020 (pěkný datum, což?)
Tentokrát se nic nepochroumalo, a tak týden začal objevitelskou nedělí - v Hejnicích mají poustevníkův kámen, kterej veviděla ani teta Beta! Tak to jsme samozřejmě nemohli vynechat, navíc se paničce zdálo, že jestli po něčem s páníkem toužíme, tak je to šikmý ranní slunko. Tak jsme to zvládli. Když babička vstávala, už jsme byli doma.
Nesmím si prý pořád stěžovat, že jako v týdnu se nic neděje, protože evidetně občas jako teda nos vystrčíme. Ale ono to bude prostě proporčním problémem - to, co panička má za dostatečné, já tedy rozhodně nikoli. Je to úplně stejný, jako s objemem misky. Dle paničky dostatečný. Já to vidím jinak. A mohl bych pokračovat. Ale na druhou stranu, na to, jak šeredně celý týden bylo, to celkem šlo. Kupříkladu místní srnky mohly obdivovat hnedle 3 moje zimní kabátce (na fotkách jsou jen 2, největší překvápko bude později), panička má o starost víc, co na sebe.
Nejlepší ale byl pátek, když se zjistilo, že ty řízky, co se měly chystat pro omladinu, su můžeme sežrat sami, protože v Praze řádí covid, teda vystrkuje zuby a tudíž oni musí sedět všichni doma a čekat na výsledky testů. No a tak lidi nenapadlo, že to teda sežerem i s tím salátem, co tak dobře dělá babička, ale že prý jim to dovezem. Podle mne škoda materiálu, ale zase díky tomu jsem zažil naprosto parádní věc, o které tady utrousím jen maličkou noticiku, i tak budu mít ještě víc snížený příděly. Obcházeli jsme totiž zase ty zubří ohrádky u Milovic, zase jsme samozřejmě vůbec nic neviděli, všude mokro... no ale podle mapy.cz byl stezník okolo, ale jen podle mapy, vyplyvlo nás to na silnici plnou aut, tak páník rozhodl, že půjdeme lesem a to teda neměl dělat. Brodili jsme se šíleným křáčím vedle vymydlenýho golfovýho hřiště (pak se ukázalo, že stezník si hřiště asi ukradlo), sice nehrozily náklaďáky jako na silnici, ale na paničku se ve zlém vrhly lopuchy a celou ji ulopuchovaly. A aby toho nebylo málo, když vyhodila své tričánko plné lopuších háčků a vzala za vděk páníkovo náhradní mikčou, natáhla se do bahna a ještě ji ruksak přiklep. No já měl slzy na krajíčku, jak jsem ji litoval, samozřejmě. Ale řízky jsme pak bohužel předali, no, asi ji ten ruksak bouchnul nějak víc, no.
A dneska ráno jsem se brodili nádhernou mlhou na Martinskou stěnu, tam jsem byl co štěník naposled myslím. Moc jsme si to užili, i když to bylo kratičký.
No a teď jsem se po týdnech vyšplhal na pelínek do pracovny a kontroluju, jestli páník správně píše diktát. A ano, občas trochu chrupnu.
.Psáno 17.10.2020
Tento týden byl opět nudný, jak jen týdny v Sudetech mohou být. Lidé si navlékají roušky myslíce, že je nepoznám, přitom mě ty jejich ksichty vůbec nezajímají. Snad jen když můžu oblíznout páníka, panička není oblizovatelná a cizí lidi už mne vůbec nezajímaj. Navíc jsem přestal kolem nich levitovat, jsem rád, že se držím na všech čtyřech tlapkách a už to moc neopouštím, tenhle bezpečnej režim.
V nedeli jsme jen oběhli lom, jukli z vyhlídky na zamlžený Liberec a proflákali celý zbytek dne, jak bylo šeredně. No a v týdnu to nebylo o nic lepší, občas jsme prošli kus lesa, ale fakt kratičce, žádnej pořádnej výlet a už vůbec ne nic průzkumného. Jakoby se báli nových dobrodružství nebo co. A to už se ani moc netvářej, že pracujou, panička je se mnou doma a já se tím pádem mnoho nevyspím, protože musím kontrolovat, jak s tím počítačem zachází (no, moc jí to nejde, přiznejme si), pak přijde páník a tváří se, že je ale úplně děsně unavenej a nikam se nejde. Do toho si babička pouští onlajn kurz němčiny a na to taky musím dosírat, takže já jsem na roztrhání a oni si jen tak posedávají. No a teď se zdá, že by se mohli zjevit trpaslíci, protože se tu rovná stůl pro víc lidí, smýčí se kouty a páník instaluje dětem výpočetní techniku, asi naiva myslí, že se budou učit či co. Nechce pochopit, že budou mít prázdniny! Na to se moc těším, mohli bychom třeba někam jít nebo tak něco. Už moc nerostou houby, tak bychom i mohli někam konečně dojít. Už je na čase.
Psáno 24.10.2020