Do lesa se skrz houby nevejdeme!
Archiv
Je to trapné, ale nestíhám, já furt jen nestíhám! Dnes pro naprosto nepřekonatelnou únavu; musím tedy být stručný až strohý.
Týden jsme zahájili poměrně efektně - jeli jsme se juknout na německé rybníky kousek nad Löbau. Ne, že bychom se chtěli nějak víc sytit vodním ptactvem, ale teta Hedlu projevila přání s námi někam jít a zároveň to nesmělo být do kopce, protože se jí nějak špatně funí. Tak jsme vybrali placku, typickou lužickosrbskou placku - tady. A užili jsem si tu cestu z plného hrdla, je to fakt dobrý chodit jen po rovince. A těch ptákůch, co tam mají, včetně nefalšovanejch jeřábůch! Ty teda dělaj pěkněj rambajz, když si tak letěj, ale jsou fakt veliký, ty bych měl na dýl jak kuřátko teda.
No a pak už jsme nevytáhli paty. Když bylo pěkně, páník byl fuč a když byl páník doma, tak lilo a lilo a lilo. Jeden by řekl konečně. Ale já to neříkám, protože skrz to mokro rostou jak šílený a my nemáme kam chodit. Naposledy jsme si to ověřili dneska odpoledne, kdy jsme šli zkontrolovat les, když už teda hostě zmizli, a mále se neměl kde chrudoš zapárknout. No, stejně zase místo vycházky to bylo sbírání, oni fakt nevydržej jít kolem plodnic. To já klidně teda.
Od čtvrtečního večera jsem tu měl brigádu, byli tu trpaslíci. Musel jsem si jim moc věnovat, nechtěli psát úkoly, furt jen šachy s dědou a pak nějaká speciální harrypotterovská hra, kde jsem teda byl dost nahranej. Jo a taky jsem je teda vytáhnul na objevitelskej výlet do pekelných jeskyní, ale bylo teda dost pekelně mokro, takže cesta tam trvala podstatně víc, jak vlastní pobyt. Ale myslím, že jsem je zase trochu inspiroval, kdyby ne jinak, tak že pochod louží je převelice příjemný.
No a proto už teď nevládnu, oni si klidně vyprávěj 3 noci po sobě bůhvíco nezajímavýho a já neměl kdy odpočívat. Tak teď.
Psáno 6.10.2019
Uznávám, že zmatky přináším já a jen já, jen nevím, jak je to možný. Jistě jsme měl v plánu deník webit včera, ale nebylo to možný, protože moje pravá ruka páník byl pouštět draky, já jsem tu hlídal paničku, někdo jí musí uvařit, žeju. Z draků se vrátil přepozdě a už byl tak děsně línej, že jsem neměl to srdce diktovat. Dneska jsem původně plánoval, že napíšu hnedle po ránu, jenže mne vytáhli na takovej smutnej výlet, o kterým budu psát až za týden, a já už zase nestíhal. Pak nějaký ty domácí práce a už je zase tma. Navíc to vyvolávání, to mi bere fakt děsně času. Páník si nacvaká fotek tři nůše, teď se přidala s novou mašinkou i panička a kdo to jako má po nich dotvářet? Cvakat umí každej trubka, ale udělat z toho snímek, to chce citlivý drápy!
V týdnu došlo k zásadní změně v rodinných prioritách (kvůli tomu dnešní výlet byl tak smutný, ale jak pravím, o tom příště). Přestali sjme sbírat houby, protože panička odmítá ponocovat, když z krátké odpolední přineseme tříhodinovou práci. A to ona to jen krájí, chudák co by mohla říkat kamarádka suška, ta se s tím teprve nadře, a nic neříká. Jen panička prostě vypověděla službu. Blbý je to, že se výlety nijak nezrychlily, protože páník sice nesbírá a nečistí (brble), ovšem fotí, že. Takže času mnoho nevyšetříme, ba řekl bych, že je to horší. A navíc chodíme vlastně furt za tmy. Ale o tom opravdu příště, já už dneska nevidím na klapky.
Psáno 13.10.2019