Už aby napadalo, mám těch hub plný zuby
Archiv
Skutečně největší nuda a opruz je chodit na houby. Oni se ti lidé teda tváří, jakože se jde prostě na vycházku, proběhat, peristaltiku rozhýbat, přečíst vzkazy atd., ale je to podvod, je to podvod, je to podvod, pravím. Furt čuměj po zemi a teď jim na to ještě napadaly listy. Krásný, barevný, v deštíku blejskavý. Ale voni ne. Furt jen ty plodnice. A to ani nehovořím, jak ohrožujou klid zvěře a můj, jsavše ozbrojeni nožíky, jimiž zmenšují - nesmyslně - úlovek. Dneska ráno tak jako zafunělo amám pocit, že už to přijde, bude padat sníh a budou mít po ptákách. A navíc dneska jsme našli václavky, signál to posledního hubního vzepjetí.
Vlastně jsme v týdnu nic užitečného nedělali. Pod průhlednou záminkou, že furt prší, se nedalo ani řádně chodit po lese, ani konat smyluplné činnosti zahradní. Navíc panička se postupně přestěhovává do práce a páník je na chůzi línej. Až dneska jsme se trochu prošli, však jsme taky důkladně zmokli. Ale zase přivlekli plný pytel plodnic, já to prostě nechápu. A pak choděj a rozdávaj to, jakože s tím je moc práce. Tak proč to trhaj?! A zdržujou? Za 1,5 hodiny pitomejch 6874 kroků, to je směšný, to nemá cenu ani chodit ven. Kde jsou ty časy, kdy jsme o víkendu sotva lezli a počet kroků neuměl ten hloupej telefoun ani zobrazit. Už aby nachumelilo.
Psáno 7.10.2017
Týden byl opěk takříkajíc k ničemu, i když nezačal tak zle. Jeli jsme pouštět draky (nevím, proč se tomu tak říká, když jsou furt na špagátě, to není žádný pouštění, to je jen zvětšený výběh). což se odehrává každý rok ve stejném čase namísto obětin za dnes už dvoje narozky příbuzných. Sejde se tam spousta lidí a ušlapeme nejmíň jedno pole. Tak to oceňuji jako dobrou věc, protože aspoň na těch polích je sranda. Uvnitř u tetky to zas taková sláva není, tam kraluje jezefčík Hubert a já smím být jenom v koutku na pelínku zalezlej. Sooudím, že to jednou otočím a budou se všichni divit, ale zatím to tak je.
Ovšem celý týden se nedělo prostě NIC. Jasně, z určitého pohledu by mohlo být dobrou devízou, že páník mne přes den budil, jak chodil brze z té své práce, ale k čemu mi to je, když pak stejnak sedí a tluče do kláves. Že by vzal chudáka psíka na dvacetikilometrovou vycházku, to ho ani nenapadne, to se jen tak tváří, že se musí jako počkat na paničku, no a ta když přijde, tak se čeká na setmění a jde se jen kolem kostela. Což o to, kostel máme pěkný, ale tomu říkaj procházka?
Až v sobotu si dali říct aspoň na několik kroků v lesíku, objevili jsme novou stezku okolo Javoráku, nádherný kamení, moc se mi to líbilo. Ještě furt rostou, přivedlo mne to k zamyšlení. Vždycky, když tu houbu urvou, vezmou nožík a čistí. A taky odhazují červíky, co právě debužírují. A já si to představuju, jak mám tlamku v misce plné jemně krájenýho hovězího nejlépe kližky třeba. Neodolám, jemná hebká šťávička mi protéká mezi zuby a já se těším, jak ji s dalším soustem oblíznu a smlsnu si a miska zdá se být nekonečnou rozkoší, když tu náhle šmik. Ležím odhozen na neznámém místě, termoregulace fuč a potravina se rychle ztrácí z organismu. Co s tím? CO se to stalo? Co mám či mohu dělat? Je i červíků líto.
Psáno 15.10.2017
ženu páníka