Jasně, já vím, mám prodlevu, ale já za to tak zcela nemohu, v podstatě jsem v tom nevině.
Ano, již poslendí dny června byly napjaté - panička si vzala dofču. A místo toho, aby mne třeba hřebelcovala, natírala tlapky vonnými oleji nebo aspoň masírovala hřbet, když už ji nic lepšího nenapadne (kupříkladu podívíní mraženýho kuřátka přímo do huby, to taky můžu), tak dělala po domku kupičky. No a to pak je jasný, že se něco bude dít, tedy znervózním, samozřejmě. A já když jsme nervózní, tak mne hned všechno bolí, nechodím po schodech, nevylezu na postýlku a tak. Jó, nervy, to je moje.
Že se něco bude dít se pozná i podle toho, že páník se usilovně tzv.stará o zahradu, jinými slovy, poseče, ostříhá a uláme vše, co ho napadne, teď to ještě vylepšil sušením sena. Že prej pro králíky.
Ve středu ráno se vstávalo hnedle v půl pátý a pak se teda děly věci. Důkladnější popis i dokumentace je jinde, já sám bych to těžko zvládnul. Takže na tomto místě snad jen vemi stručně.
V Praze jsme vyzvedli trpaslíky a vyrazili kamsi do dálav. Že dálavy bylo jasné z toho, jak páník vybavil audio - čte se tu Hobit (konečně mám přehled, u filmu vždycky usnu), Potter 3 díly, prostě nezanedbáváme kulturu, žádnej popík, pěkně literatura. První spaní je až pod Švarcvaldem, ale nezdržujeme se, ráno jen proběhneme vesnici než se prťata dovaří a jedeme dál, stejnak leje. S krátkou zastávkou v Tournusu, kde už byla i teta Beta, končíme v ulici velkých větrů (Rue Fréderic Mistral) v Cabriéres d'Avignon. Trochu jsme tu po okolí pocourali, ale na mne to moc není, je tu fakt hic, okolo 35stC a víc. A ti blázni si ještě lozí po lanech mezi stromy, ze mne leje, sotva ležím a oni jsou k nezastavení!
Nejlepčejší zastavení bylo v Carachelu, to je vlastně skoro u moře. Kolem mne pobíhali mrňaví bílí koňové (no jasně, byli větší jak já, ale ne o moc), okolo lítali divný vrabci. Ale že bych kvůli nim musel na šestou chodit koukat na slunkovztyk, to bych nemusel, kdyby mne nevyhnali. Ale zase je pravda, že aspoň byl chládek, teda jen na cestě tam.
Další zastávkou byl hrad v Uriage, to teda nebyl můj šálek kávy. Nechápu, proč musím bydlet ve věži - napřed kamenný schody, pak dřevěný, furt dokolečka, jeden by se zlomil. Když už jsem tam jednou vylezl, odmítl jsem to místo opustit a musím říct, že to byla druhý den celkem legrace, když mne snášeli. Ne, sem už bych se vracet nemusel.
No a pak už jsme v St.Leonardu, nedaleko od Sionu. Moc pěkný místo, bydlení rozlehlé, mohl jsem ležet venku i vevnitř, výlet do hor se vydařil, jen mne nevzali na sedačkovku, což mne přivedlo k uražení a vlastně s nima s nikým nemluvím. Já viděl toho chrta, co ho vyvezli až na Mont Fort, zatímco já u těch šerednejch hotelů dole u lanovky mohl akorát brodit potok. Fakt jsou nepřejícný, já bych se klidně stulil na klín a už bych svištěl. No nic, snad příště.
Všude dobře, v Liberci nejlíp. Teď ležím na koberci v pracovně a vysílám páníkovi vlny, co má psát, u toho klidně i běžím a to všechno na pravým boku. Ano, jsem rád doma. A jsem taky rád, že babička naložila do misky kočkám a já tedy nehladovím. A že byla evidentně ráda, že jsem se jí vrátil. No a tady je teda pár fotek.
Psáno 11.7.2020

Fakt nedobrý období teď. Na místo veselení na koupalištích, sbírání hub hřebenem a dalších letní radovánek mám zaracha. No začal s tím páník, polámal si stroj. A tím pádem jsem nemohl webit svá albíčka a hluboké myšlénky, protože k tomu ten jeho stroj zneužívám. No a on se z toho skoro roznemoh, furt doma, prudí tu a jednoho nenechá pořádně vyspat. A k tomu ta moje záda. Prostě bolí, nechal jsem si je vyfotit (mám krásný záda, kdyby někdo chtěl takový, nesežene) u mé paní dochtorky a ona, jak už má všech těch krásnejch páteří plný zuby, spráskla tlapky. A že mám pojídat kanabis, a tak to zas já teda jo. No, pravda, dali k tomu ještě jiné preparáty, ale ten kanabis mi doma všichni záviděj. Páník se rozhodl mne na stará kolena začít cvičit a zakoupil mi rampičku pro nástup a výstup. Teda něco tak blbého může napadnout jen mýho člověka, kam já se to dostal? Je s tou rampou děsná potíž, protože dvířka do chrudoše jsou poměrně malá normálně a když tam teď strčej tu rampičku, už skoro nemám kudy lézt dovnitř a vyskakovat ven. Nechápu, co tím sledujou. Vždycky ji důležitě postavěj, klepou na ni svejma packama, a pobízej mne, ale já tam tlapu nepoložím ani za morkovou kost, piškoty ať si klidně sežerou. Ne, já zůstanu svůj a nechám se vynášet jako celej dosavadní život.
No, jinak se vlastně nic neděje. Občas mne vytáhnou ven, ale na kratičko, jena abych si jako myslel, že jsme byli na výletě, maj mne za pitomce evidentně. Jen asi dvakrát jsme byli na krapet delší procházce, ale panička dosírá, aby to nebylo po tvrdým, aby tam nebyly skoky, aby tam nebyly kopce, aby tam vlastně nebylo proč tam chodit. No a pak celou cestu povídá o tom, jak vůbec neběhám a jsem zapšklý. A když si chytnu klacík a poskočím, hned je hoveň na střeše a to nesmíš! neběhej! že tě dám na vodítko! no a to si pak jeden fakt nevybéře.
Dneska jsme vyrazili hned ještě skoro za tmy, asi abychom v lese byli úplně sami, protože i jeleni touhle dobou jsou ještě v apartmánech. Jako jo, bylo to v lesíku pěkný, jen zase zákaz klackování a tak. Možná jednou budu vychovanej, ale nevím, jestli se mi chce, já zatím raději trochu toho blbnutí, zvlášť když po ránu je pěknej chládek. A navíc po dobrém výletě se prostě báječně dříme, to lidi neviděj.
Psáno 25.7.2020

Týden jsme zahájili mejdanem, tak se to sluší. Přijeli mladý (no, lidskejma rokama jsem tu nejmladší, ale páník jim tak říká) a slavila se Fáňa, protože jindy to nestihne. Bude jí 8! Mně bude zítra 6,5 přesně, takže tím se stanu již druhou nejstarší dogou u mých lidí. A ano, na Betku mám ještě co dohánět, minimálně rok a půl. A páník básní o jakémsi dogákovi, kterýmu je 10! A prej ho do auta nevynášej! Si myslím, že to není doga, minimálně ne španělská. My se vždycky necháme nosit, pokud já teda vím.
No, co bych k tomu týdnu řekl. Rekreuju se, polehávám, občas se trochu projdeme, ale panička úzkostlivě hlídá stoupání a klesání a počítá mi kroky a jen malounko heknu, už to balíme a domů. A nesmím lítat kolem plotu, vlastně nic nesmím. A furt s tou rampičkou, teda jak mne s tím zloběj! To je děsně obtížný pak vyskakovat šikmo nebo bůhvíjak, když tam fláknou tu rampu. Nahoru jsem to teda jednou zkusil vylézt, jako nemohu říct, šlo to, ale pak jsem se zastavil a moudře hleděl, předek v kufru, zadek na rampě a nic. Stejnak mne tam museli strčit. Tak nevím, jaký benefit vidí v rampě, já teda žádný.
Dneska jsme vstali skoro za tmy, protože ani panička ani já nemáme rádi horko, a vyrazili jsme k Naději. To je taková přehrádka, kde teta Beta paničku vykoupala (teda jen krapet, ale přece). Cesta pěkná, teplota ještě snesitelná a nikde nikdo, lidé vstávali až když jsme se už vraceli. Ale díky tomu mám další prvonález - Hamerský vodopád, to Betka neviděla! Jo, pěkný to tam mají, ale teď už si to musím promítnout zevnitř.
Psáno 1.8.2020