Léto udeřilo nefalšovaným deštěm
Archiv
Ale jo, nebyl to úplně ztracenej tejden, i když, tlapku na srdce, vždycky to může být lepší.
Začali jsme skutečně ukázkově, šli jsme Mariánskohorské schody. Už po chvíli usedám, protože takovej krpál jsem si nezasloužil, ale když jsem viděl páníka, jak z něj leje a on zcela zbytečně na hřbetě vláčí ty svoje vobjektivy a stativy, řekl jsem si, že vlastně se mi jde poměrně lehce. Jen dumám, proč panička volí tak drastické metody k osamostatnění se, šlo by to jistě prostou domluvou.
V týdnu se střídaly procházky s průtržemi mračen, tak to tu máme rádi. Letos dokonce začíná růst tráva na zahradě, však se mi v ní občas plazí Míca a nově i Mireček (britský kocour) od sousedů. Občas je proženu, ale obecně si myslím, že si trávník pod tlapkama musíme užít, než zase přijde sahara.
Dneska jsem je vzbudil brzy, nemá cenu prodlévat, šupšup na houby. Pak si páník stěžuje, že nic nestíhá, no aby stíhal, když si vychrapuje i do šesti!Musel jsem to pevně chytnout do tlapek a vyplatilo se, mají plodnice k chlubení se. A já jsem přijemně unaven. A to ani nemuvím o tom, jak jse intenzivně pomáhal páníkovi při venkovních údržbářských pracích, až prosil, abych si už šel odpočinout, že už zbytek rád sám dodělá, jen abych už šel konečně flusat dovnitř...
Teď ležím v pracovně, dumám, co jsme ještě zapomněl a velmi intenzivně u toho běhám, trochu i poštěkávám inu, když se takhle promítá ten týden, je to intenzivní zážitek. Každému to přeju!
Psáno 8.6.2019
Tentokrát to teda moc nevyšlo, protože jsme vlastně nevytáhli paty z Ruprechtic. Teda ne, že by Ruprechtice byly nepěkný, to nemohu říct, nakonec je to rozhodně nejhezčí čtvrť Liberce a kdyby ji Božena Němcová znala, určitě by se o měste jako celku nevyjadřovala tak, jak to učunila (za to tu má dost šerednou ulici, dobře jí tak), ale já jsem svým založením průzkumník a to se tedy nepovedlo. Chodíme jen po vyšlapaných cestách, ale je taky zároveň fakt, že se sotva vleču. Asi bych to neměl vyzrazovat,tu svou skrytou obavu, ale když je taková příležitost... Asi všichni vědí, že mám francouzsko-portugalské předky, narodil jsme se na messetě nedaleko Valladolidu. Tam všude bývá zpravidla teplo, jeden by měl bejt připravenej. No, nechci maminku z ničeho podezírat, ale na dvorku de Garaba jistě běhalo spousta jiných překrásných psíků, nejen můj taťka (papírovej), možná některý byl ze Švédska či Islandu... Nemá cenu to moc rozebírat, stejně s tím nic neudělám, ale já prostě ty vedra nemám rád. A nepomůže mi čelenka jako páníkovi (ondá si nesl na hlavě zajímavé jezírko, protože ta jeho čelenka fakt nepropouští), nepomůže mi nic, jen plácnout sebou na dlažbu třeba. Musím se rovněž přiznat, že stejnak, jakmile zazvoní obojek a vodítko, tančím přede dveřmi a vyznačuju, ať sebou hoděj, protože cesta přece! Jasně, provní zastavení je u Chrudoše, je zajímavý, že v garáži se mi nechce nastupovat. Panička mi vždycky dá jednu (mojí) tlapku do Chrůdi a já mám jako dát tu druhou, pak mi pomůže se zbytkem. Ale někdy, teda skoro vždycky, pobíhám kolem a nechci se moc přiblížit. A pak, když teda podlehnu, nechci dávat tu svou tlapku, poplakávám a tvířím se, že trpím. Já teda samozřejmě trpím! Ale jen v tý garáži, jinak hupnu do Chrůdi figšmig. No, ale když je vedřinec, tak se nechám vyvézt k lesíku, vyhoupnu se ladně ven a jdu co noha nohu mine, a že jich mám na míjení, panečku. A samozřejmě mne štve, že pak páník fotí úplně jiný věci než to nejkrásnější, co sebou vláčej, tedy mne. To je kytka tuhle a houba tady, kopec nějakej špičatej, ale že by pejska svého malého aspoň občas zmačknul, to ne, a přitom jaký by to mohly být parádní fotky.
Takže jak pravím, týden jsme proflákali v okolí, ano, pár hubek jsme našli a tím panička pomalu ztrácí absťák (páník ani já todle teda nežereme, pokud to před námi nefermentovalo prasátko třeba, kravička raději), zkonstatovali jsme pomalý úbytek vod v potocích a dokonce zmizely ty potoky, které jsme letos viděli prvně. Ale asi zatím dobrý, nepráší se od tlapek, zatím.
Psáno 15.6.2019