Ale jo, nebyl to úplně ztracenej tejden, i když, tlapku na srdce, vždycky to může být lepší.
Začali jsme skutečně ukázkově, šli jsme Mariánskohorské schody. Už po chvíli usedám, protože takovej krpál jsem si nezasloužil, ale když jsem viděl páníka, jak z něj leje a on zcela zbytečně na hřbetě vláčí ty svoje vobjektivy a stativy, řekl jsem si, že vlastně se mi jde poměrně lehce. Jen dumám, proč panička volí tak drastické metody k osamostatnění se, šlo by to jistě prostou domluvou.
V týdnu se střídaly procházky s průtržemi mračen, tak to tu máme rádi. Letos dokonce začíná růst tráva na zahradě, však se mi v ní občas plazí Míca a nově i Mireček (britský kocour) od sousedů. Občas je proženu, ale obecně si myslím, že si trávník pod tlapkama musíme užít, než zase přijde sahara.
Dneska jsem je vzbudil brzy, nemá cenu prodlévat, šupšup na houby. Pak si páník stěžuje, že nic nestíhá, no aby stíhal, když si vychrapuje i do šesti!Musel jsem to pevně chytnout do tlapek a vyplatilo se, mají plodnice k chlubení se. A já jsem přijemně unaven. A to ani nemuvím o tom, jak jse intenzivně pomáhal páníkovi při venkovních údržbářských pracích, až prosil, abych si už šel odpočinout, že už zbytek rád sám dodělá, jen abych už šel konečně flusat dovnitř...
Teď ležím v pracovně, dumám, co jsme ještě zapomněl a velmi intenzivně u toho běhám, trochu i poštěkávám inu, když se takhle promítá ten týden, je to intenzivní zážitek. Každému to přeju!
Psáno 8.6.2019

Tentokrát to teda moc nevyšlo, protože jsme vlastně nevytáhli paty z Ruprechtic. Teda ne, že by Ruprechtice byly nepěkný, to nemohu říct, nakonec je to rozhodně nejhezčí čtvrť Liberce a kdyby ji Božena Němcová znala, určitě by se o měste jako celku nevyjadřovala tak, jak to učunila (za to tu má dost šerednou ulici, dobře jí tak), ale já jsem svým založením průzkumník a to se tedy nepovedlo. Chodíme jen po vyšlapaných cestách, ale je taky zároveň fakt, že se sotva vleču. Asi bych to neměl vyzrazovat,tu svou skrytou obavu, ale když je taková příležitost... Asi všichni vědí, že mám francouzsko-portugalské předky, narodil jsme se na messetě nedaleko Valladolidu. Tam všude bývá zpravidla teplo, jeden by měl bejt připravenej. No, nechci maminku z ničeho podezírat, ale na dvorku de Garaba jistě běhalo spousta jiných překrásných psíků, nejen můj taťka (papírovej), možná některý byl ze Švédska či Islandu... Nemá cenu to moc rozebírat, stejně s tím nic neudělám, ale já prostě ty vedra nemám rád. A nepomůže mi čelenka jako páníkovi (ondá si nesl na hlavě zajímavé jezírko, protože ta jeho čelenka fakt nepropouští), nepomůže mi nic, jen plácnout sebou na dlažbu třeba. Musím se rovněž přiznat, že stejnak, jakmile zazvoní obojek a vodítko, tančím přede dveřmi a vyznačuju, ať sebou hoděj, protože cesta přece! Jasně, provní zastavení je u Chrudoše, je zajímavý, že v garáži se mi nechce nastupovat. Panička mi vždycky dá jednu (mojí) tlapku do Chrůdi a já mám jako dát tu druhou, pak mi pomůže se zbytkem. Ale někdy, teda skoro vždycky, pobíhám kolem a nechci se moc přiblížit. A pak, když teda podlehnu, nechci dávat tu svou tlapku, poplakávám a tvířím se, že trpím. Já teda samozřejmě trpím! Ale jen v tý garáži, jinak hupnu do Chrůdi figšmig. No, ale když je vedřinec, tak se nechám vyvézt k lesíku, vyhoupnu se ladně ven a jdu co noha nohu mine, a že jich mám na míjení, panečku. A samozřejmě mne štve, že pak páník fotí úplně jiný věci než to nejkrásnější, co sebou vláčej, tedy mne. To je kytka tuhle a houba tady, kopec nějakej špičatej, ale že by pejska svého malého aspoň občas zmačknul, to ne, a přitom jaký by to mohly být parádní fotky.
Takže jak pravím, týden jsme proflákali v okolí, ano, pár hubek jsme našli a tím panička pomalu ztrácí absťák (páník ani já todle teda nežereme, pokud to před námi nefermentovalo prasátko třeba, kravička raději), zkonstatovali jsme pomalý úbytek vod v potocích a dokonce zmizely ty potoky, které jsme letos viděli prvně. Ale asi zatím dobrý, nepráší se od tlapek, zatím.
Psáno 15.6.2019

Zase furt jen doma.línou kůži ale už mám i já, je děsný vedro! vlastně se mi vůbec nechce nic a nikam a nijak. Což o to, lidi se maj, ty se jen potěj, ale já, co s těmi flusy furt jako mám dělat? Potoky v horách ubejvaj, nemám si kde vypláchnout, navíc po těch deštích se hrozně špatně kalí voda, všude je čisto jak před Vánoci a já přitom tak rád pěkně zakalenou...
Občas jen jdeme tzv. na houby. Houby najdem, i když občas nějaký ten masák (proč tomu tak říkaj, to nechápu, ať to zkoumám jakkoli, furt je to jen houba) se najde, něco kozákůch a kovářů, ale jinak nic, všude jen penízovky velkolupené, těch bychom mohli i prodávat klidně. Ale hlavně se chce, abych se protáhl, a to já, třeba když najdu klacík nebo se mi navlhčí tlapky v bahnisku, tak to já se zase teda protáhnu. Ne nadarmo se říká, že jižani dospívají později, páník závistivě hledí na mé taneční kreace, skoky, otočky, to on vůbec nezvládne, a to nemluvím o tom, že kdyby si dal do huby klacík, tak už je úplně nahranej, a to se říká, že člověk je dvakrát dítětem, zatímco já jsem štěník asi věčný.
Dneska jsem teda páníka dost nadzdvihnul. Byli jsme na delším houbařském hned po ránu, i tak se potil jak kůň, na krku tu kraksnu těžkou, našel si takovej kaňonek, napřed fotil vikev (nechápu a tedy ignoruji) a pak na mne volal, že jako to bude úplně epesná fotka, jak on bude bradou rýt do země a ostřit na mé nádherně atletické tělo, které přicválá hlubokou travinou. Hele, když je mu milá nějaká vikev, tak já teda nemusím bejt nějaká loutka, ukázal jsem mu zadek, je taky fotogenetickej.
Psáno 22.6.2019

Ne, není co psát. Jsme vysušeni. A to můžu mluvit o štěstí, že mne mí lidi zavezli do Sudet, protože na messetě je ještě o 10 stupňů víc, dokonce tam hynou lidi. To tady zatím hyne jen Míca, to je ten kocour, co chodí za babičkou a když teď babička byla v nemocnici, tak se rozplacatil na dlažbu pod tisem a ignoroval mne. Příště, počítám, už ho doženu a překousnu.
Fakt krom vedra se neděje nic. Až mne překvapilo, jak vůbec nemusíme nikam chodit, ono totiž vleže chodit ani moc nejde. A já teda ležím furt. Lidi chodí, tváří se pracovitě, ale je to evidentní, taky by nejraději lehli.
V neděli jsme krom velmi ranního výletu nad Ruprechtice ještě projeli kus Česka, dokonce jsme obhlédli i plot od Lán, tam za plotem prý drží pana prezidenta. Plot vypadal dost bytelně, nemusíme se bát.
Dneska jsem je teda vytáhnul na šestou, chápu, do práce se musej trochu vyspat, ale na výlet je to úplně zbytečný, houby mohou hledat i nevyspalý. A tak jsme byli v lese ještě za tmy, skoro teda.
Myslím, že na tomto místě se smím dopustit indiskrece - díky mé setrvalé péči, dohledu a občasnému postrčení obě rodinná mláďata mají samé biče. Páník říká, že se odrodila, a já vím svoje, ach tolik dřiny...
Psáno 29.6.2019