Asiže už přišlo jaro i k nám na sever
Archiv
Asiže už přišlo jaro i k nám na sever
Podle mne je evidentní, že když začne týden nadějně, kupříkladu výpravou, výletem nebo aspoň důkladnou procházkou, pak to za nic nestojí a koupit si mne chtějí až sobotou. Opakuje se to tak furt, že už to i umím, a to je co říct. I když panička mne chválí, jak pěkně už po těch pěti letech výcviku umím sednout, lehnout, zůstat... No ale teda jen v obýváku zatím, venku nám to moc nejde, asi nervozitou moc drmolí, počítám.
Jak jsem již naznačil, týden začal epesným výletem na vrch Slavíček, kde jsme pohledávali podléšky a panička se sháněla po jaterníku. To tam všechno má růst. Vynechali jsme můj (a páníkův) Modlivý důl, protože panička rozhodla při pohledu na páníka, že půjdeme na Dědkovy kameny. Byl to podstatně větší prďák a trochu ji podezírám, že měla boční oumysly, páčtože páník nahoře vypadal, že tam vůbec není. Ale jinak výlet se celkem vydařil, ono navíc bylo i moc krásně.
V týdnu běžném, jemuž se nechápuproč říká pracovní, se nedělo nic. Naprosto nic. Tu jednu vycházku do lesa a jednu do Ruprechtic (a ta navíc byla bez fotek, páčtože páník se poflakoval kdesi v Praze) podle mne nemá smysl počítat, protože stejnak byla krátká. Aspoň, že se už dá ležet před obývákem na terásce a zleva i zprava lapat paprsky. Myslím, že už začínám bejt trochu čekuládovej. Vlastně jednu věc vypíchnout musím. Zavřeli se se mnou v koupelně a to já vím, že je vždycky nějakej průšvih, jen jsem si nemohl vzpomenout. Věděl jsem ale, že se ty dveře nemají zavřít, vždycky jsem tomu vzdoroval a teď včera jsem to prostě nestih. No co vám budu povídat, šoupli mne do vany a děsně mne zvalchovali. JSem sice teď úplně hedvábnej, ale ztratil jsem nějaký to kilo a vůbec ale vůbec se necejtím. Budu muset zase najít něco, čím se vylepším, nejlepší od kočky nebo od lišky.
Dneska jsme si užili toho štěstíčka, když jsme do toho výletu vložili i to srdíčko. Samozřejmě už skoro za tmy jsme vyrazili. Je stejnak zajímavý, že panička hovoří o nutnosti chytit šikmý slunko, když páník má stejně zalepený oči a žádný sluníčko nevnímá...no ale rpostě jsme vyrazili hned ráno dokončit průzkum terénů okolo Valtinova a Svitávky. Tentokrát na velmi morbidní místo - Skálu smrti. A moc jsme si to užili. Jo a to štěstíčko - viděli jsme pravý a nefalšovaný ježáby! Nebo jeřáby? No každopádně řvou jak osly. A jsou prej děsně chráněný, tak ty jsme viděli.
No, tak dobrou, nějak už se mi klížej, i když mám dvoje.
Psáno 6.4.2019
TAk zase se ukázalo, že moje nadšení předběhlo dobu. Nejmíň popátý se mi to stalo. Žádný jaro, žádný teplo, žádný květy, žádný včely, prostě winter is comming. A já mám přelínáno... Nevím, co s tím udělám, páník si navlíkne klidně čtvrtou mikinu a jde si natírat plot, ale co já, kterej na to musím dosírat, bay například neměl vynechávky. Je stejně divný, že mizi plaňkama nechává nenabarvený místo, ale zase je líp vidět ven.
V týdnu jsme skoro vůbec nevytáhli paty, jen asi třikrát. Pozorovali jsme totiž, jak se příroda pomalu ukládá k druhému zimnímu spánku, občas kolem nás prolétaly vločky, pupeny se zatahujou a páník aspoň nemusí páchat jedovaté postřiky na monoliózu, čímž si prý šplhne u ekosekce uličního výboru. Jestliže v neděli jsme obíhali Javorák, to je taková naše ranní krátká vycházka, tak dneska to mělo proběhout zase, protože panička byla bez nápadu. Naštěstí máme v týmu i jiné borce a vyrazili jsme hledat sníh na Černé Nise. Musím říct, že mi mí lidi udělali radost, nejen, že jsme sníh našli, ale oni evidentně pokročili ve svých dietách, protože šli po sněhu jak elfové, žádný hluboký boření, pěkně po povrchu, možná těsně nad ním. Jo, a pak že to nejde. Další možná ještě větší radost nám udělala studánka, která tekla, to už jsme panečku dlouho neviděli. Možná i poprvé jsme viděli jez, přes který šla voda! Zatím dobrý, teda.
Psáno 13.4.2019
No jasně, pozdě, já vím. Ale já za to fakt nemůžu, tentokrát je v tom páník a vinně. Protože to furt dřívíčko na gril, fotky květení, vyvolat dnešní výlet, který ale bude zveřejněn až za týden, ořezávat jeřáb, kterej se nám nějak po 50-ti letech kaboní, umejt autu skla zevnitř (moc mne baví, jak se drbe s tím mým sklem, jakoby nevěděl, co se stane hned po nástupu - oklepu se), nahustit správně gumy (nikam nejedem a když, tak jen kousek), vynést citroník, no prostě furt nemá čas. Panička pálí. Bohužel ne slivku, ale jehličí a vůbec takovej divnej odpad.
Jinak teda nevím jak vám, ale nám všechno kvete. Kupříkladu skrz švestku pro samej květ není vidět, blůma jakbysmet. Panička furt okukuje sakuru, rpotože ji miluje, ale páník říká, že to jsou květy nanic, protože to pak nejde naložit. St tváří, jakoby ty jabka nakládal, on je suší. Naložený by byly lepší, sušený jsem zkusil a na sušený kuře to nemá.
Mám nějakej problém. Nosím prokousnutej míč, mňoukám a kamarádím se s ním. Panička říká, že jsem falešně březí, ale my tu žádnou břízu nemáme, takže bych moh bejt nanejvějš falešně třešní třeba, nebo blůmí. Páník říká, že jsem magor. Nevím, básničky mi moc nejdou. OVšem je pravda, že oni vůbec netuší, kolik že nádherných fenek (miluju kříženky) v Rupre hárá, to by mohlo podle mne bejt ono. Ovšem lidi, ty prskaj, furt, nevědomci, zvlášť páník, ten nemá pochopení. Ale já mu pomáhám nejen se psaním (pomáhám ležením na venkovním pelíšku, bo píše se u hovínku), ale i s vyvoláváním fotek ořezáváním toho jeřábu (to obzvlášť miluje) ruční pilkou, protože je svátek a tak se nehlučí. No, nehlučí, včera jsem mu šel pomoct brousit nůžky na trávu (aby nemusel strunovkou, když byl taky svátek), trochu jsem do něj drcnul a hned hlučel a šel si zalepit palec.Nic nevydrží, tydle lidi.
V týdnu jsme, jak je patrné z fotek, vlastně furt seděli doma. Stejnak je to divný, že je to baví, furt doma, krok neudělat, hlavně, že na to mají v mobilu počítadlo. Co já bysem naběhal, nachodil, načmuchal, kdyby mi to umožnili. Já jsem zaraženej ve vývoji, protože todle nepodnětný prostředí mne nikam neposouvá, neumožňujou mí žádný tvůrčí vyžití poznávání světa prostě nula. Čistá nula! Jo to je furt ten dril - sedni, lehni, zůstaň. Ale že bych si třeba poznával úplně sám tu rozkoš sedu, lehu, vztyku, to ne, musím za piškot.
Jiná věc byla pátek a sobota. Z pátka nejsou fotky, páník je líný, ale jeli jsme až do Kuňkvaldu za děckama, moc se mi to tam líbilo, protože dělali na zahradě přemety, hvězdy a kotouly a já jim trochu pomáhal. No cestou jsme s stavili i na hřbitovech, ale o tom já skoro nic nevím, tam já nesmím. Očumuju s paničkou před vraty a kňučím, protože se mi po páníkovi ukrutně stýská. Ale s trpaslíky na zahradě jsem jedna tlapa, navíc mi Fanynka nosí piškoty a klade mi je na jazyk, velmi příjemná kratochvíle. V sobotu jsme už zase byli sami, protože babička ve svém korábu vyjela do Otročína za hOlinkou, a my vyrazili na objevitelskou cestu kolem Maliníku. Tam jsou totiž úplně nové cesty, které vytvořili LesyČR bez pomoci dotací a my marně bádáme, k čemu ty cesty jakože jsou. Ale každopádně jsme se stavili na křížové cestě u studánky u Hašlerovy chaty, páník si tam fotil tvrdil, že bezmála autoportrét. Jinak teda, nuda, nuda, šeď, šeď, evidentně ti lesáci moc fantazie nepobrali.
Dneska jsme byli na velikým výletě, ale na to si počkáte. Vyvoláno prý je, ale zveřejníme, až přijde čas.
Psáno 22.4.2019, u ohýnku