Tady budou děsně silný pole!
Archiv
Ano, je to velikánská sláva! Vždycky vzpomenu Bilba, ale toho jsem ještě nedohnal - dnes mám 5 rokůch! Oslavili jsme to ranní průzkumnou výpravou do Českého ráje, já v hruboskalským skalním městě ještě nikdy nebyl. Mí lidi se předháněli různými výklady, jak to tam výborně znaj, ale v podstatě nebýt značek, tak netrefí. Nejlíp si označkoval parkoviště páník, na tamním ledu rozplácnul svůj zadek prakticky po celé ploše, jen to šplíchlo. Foťák naštěstí zachránil, jinak by se nepodařilo zdokumentovat, jak parádně už umím po roštech.
No a to je vlastně všecko. Lidi jsou nachcípaný, všude se tu válej kapesníky, panička od paní doktorky dostala jakási prastará - antická (!!) - biotika a od té doby už vůbec nic nedělá, čekal bych aspoň dortík. No, tady ale těžko zodpovědně očekávat zájem a trochu té lásky, celej život jsem tu dost odstrčenej. Kdyby neškudlili, dávno koupili řetěz a na ten by mne připoutali. Ještě, že jsou takový chrti a než by mi stloukli boudu, raději mne přikrejvaj vlastní peřinou.
V týdnu jsme jen dvakrát zkusili projít pod Pilzberkem na moje oblíbený křemenákový místo (no ony tam tedy naposled rostly za Betky, ale já to tam stejnak mám rád), ale prostě to nejde. Začínám mít pocit, že ten sníh mí stinný stránky, navíc jak teď zmrznul, hůř se mi v něm vrtá nosíkem, neboť to drhne. A taky se mi podstatně hůř odhaduje, jestli mne to udrží nebo ne (pravda, navíc musím přiznat, že se figurou začínám blížit páníkovi, kdeže můj útlý pas je). Chvíli ještě vyčkám, ale možná to přehodnotím, přestává mne ten ostrej sníh bavit. A navíc, voni to furt rozhrnujou a pak funěj místo, aby se šlo někam pořádně pochodovat. No a teď co panička má ty bio, tak už máme vůbec všichni utrum.
Psáno 2.2.2019

 

no že by se jako něco významnýho stalo, je-li vám 5, tak to nečekejte. Nic, naprosto nic. Jen nachumelilo zase trochu. TO se jedem může žlutit se zahradou, věnuje tomu veškerý volný čas, má to výtvarně rozmyšlený, aby to vypadalo jako náhodný žlutý skvrny na bílým podkladu s vyšší koncentrací okolo stromů a keřů, užuž to může snímat nějaká ta drůžička či drůžice a šoupnout na mapy.cz, no a přijde tlaková vlna a je zase všude bílo. Nechápu, proč ten Banksy tak složitě svoje dílo likviduje, mně se to děje úplně samo a nemusím nic vymýšlet. Ale líto mi to je, to musím říct, spousty práce zase přede mnou.
Další stres na obzoru - prý se přestanou vyrábět obaly, protože ekologie. Moje skoro asi nejoblíbenější domácí práce je, že mi dají do krabičky piškotky, já si je hrdě odnesu do bývalé pracovny, dnes tv-cimry a tam se tomu podívám na zoubek. Oni to pak půlden uklízej. Zajímavý jsou na tom 2 skutečnosti - jinde to prostě nedělám, vždycky s tím lezu na tv-pelech, a o ty piškoty vlastně vůbec nejde, to dobývání je zajímavé. Občas mi to šoupnou do škatule od vína (před tím mi dají na ohryz ten vnitřní pytlík, co má ten uzávěr do kterýho já tak děsně rád koušu), tam potom mám trochu starost s tím to celé dopravit na tv-pelech, protože když s emi nepovede vysunout a uchopit to poutko, musím chytit - jemně - celou škatuli a to ne vždy se podaří, i když mám celkem dobře narostlý čelisti. No a o tuhle zábavu přijdu, pokud teda lidi vymyslí, jak budou balit třeba pomazánkový máslo (to je jednoduchý rozebrat, to se jen tak stiskne a víčko samo odskočí, ale stejně až na tv-pelechu), ovšem krabičky od léků, jimiž mne zásobuje buřtová babička, ty budu postrádat, je mi jasný, že jim to v lékárnách prostě nasypou do síťovek a řeknou jim to bezobalu. No a co já potom, chudák?
Jinak vlastně nic novýho, místo výletů čumíme, jak nám ptáci žerou slunečnici (kdyby místo toho nakoupili raději kus hovězího, říkám si), pod Pilzberkem se dá chodit jen po vyhrnutý cestě a jakýkoli pokus hupnout do lesa je penalizovan odřenými bradavkami a nedůstojným návratem na cestu. Já mám teda zimu a sníh dost rád, ale už mne to nebaví, žádnej výlet, žádná výprava, nic. Furt jen ty Ruprechtice na šňůrce nebo cesta zarůbaná. Prd.
Dobře, beru částečně zpět - dneska jsme aspoň ten Malevil obešli.
Psáno 9.2.2019
Tento týden byl skutečně nestandardní. Teda úplně standardně jsem tu zanedbávajen psík v nejlepších letech, kterýho na výlet nevezmou, do zahrady nevpustí a když vpustí, tak jen když v ní leží hluboký těžký přemrzlý sníh, v kterém nejde pořádně ani čistit čeníšek, ani běhat, jo a taky mi sotva dají najíst, o kloudným pití nemluvím. Sami si nalévají co hrdlo ráčí červené i bílé, jižanské vonné, a já v misce vodu. Leknínovou limonádu mi zamrzli a jen strejdovi Xerínovi prý panička kladivem prorážela cestu k tomuto nejbáječnějšímu lektvaru, na mne se tu kašle.
K dovršení všeho se přiharcovali trpaslíci, že prý na Ještědu se budou učit lýžovat, jakoby už dávinko v Praze neměli vybudovanou tu krytou sjezdovku pro české olympioničky, tam se klidně mohli realizovat. Ne, oni si přijedou sem a v mé druhé nejoblíbenější pelíškárně, kde vždycky rozbíjím krabičky s piškoty, vyvaluju se na kanapíčku, tak tam si udělali napřed kino, jak jim popletený páník pouští do televize ty hobity a skřety až i mne jímá hrůza a na závěr si tam Fany vystaví rozsáhlý stanový komplex z křesílek a mých dek (!) a v něm si bydlí, kreslí, čučí do mobilu a já poplakávám u dveří, nemaje volného vstupu. Tak jsem dopad. Ano, takhle mladí vystrkávají pokročilé.
Snad aby trochu zjemnili tyhle veliký ústrky, v sobotu mne vzali na objevitelskou výpravu do okolí hradu Bezděz, kde ani teta Beta ba ani oni ještě nikdy nebyli. Cesta to byla parádní, to musím říct, jen kdyby ty stezníky nebyly pokrytý vrstvou ledu. Ale sami se vytrestali, protože za dědičnej hřích jim pánbu nadělil jen dvě nohy a s tím se fakt takovej terén nedá zvládnout. Tak si lížou rány, já jen trochu odpočívám. To musím říct, že se povedlo.
Psáno 17.2.2019 brzy ráno, když všichni spí