V lednu prší, řekl bych, že typické
Archiv
Vůbec mi není jasný, proč si lidi tak komplikujou život svátkama. Je evidentně mnohem pohodlnější chodit "do práce", odkroutit si těch pár minutek, než se vychrupnu, a můžeme skotačit, kupříkladu jít do lesíka prohánět srnčí nebo tak něco. Takhle by to vymyslel doga. Lidi myslej jinudy. Místo normálního režimu, kdy zbývá dostatečné množství času na kratochvíle si vymyslí svátky, kdy jakože teda vůbec nechodí "do práce", sedí doma, rostou jim břicha a vedou řeči. Řeči vedou spolu, se spoustou přicházejících lidí (je zajímavý, že ti mladší přicházející vždycky mají nějaký balíček, s nímž odchází a já jsem peskován, když kontroluju, cože to nesou), popíjejí (nedají ani cucnout) a nikam nechodí. Pak se diví, že jsou furt utahaní, protože nevědí, kdy ty svoje disputace přestat a jít do pelíšku (na moje výzvy obvykle reagují podrážděně a sám přece nepůjdu, žeju). A do toho nejmladší návštěvníci, kteří se zpravidla neúčastní těch nejzajímavějších popůlnočních filozofických debat, již v 7 ráno vyžadují potraviny a rozpravy o všem možném. A kdo to odkašlává? No já, samozřejmě, a mí lidi, kteří teda vstanou a potácí se kolem té drobotě, než si je převezmou ti jejich právoplatní, a že to někdy trvá.
Není pak vůbec divný, že od Silvestra jsme byli venku pořádně vlastně až dneska a já myslím, že furt ještě nemáme dospáno, ještě by to trochu chtělo. A do toho ještě to sčítání ptákůch, tomu už vůbec nerozumím, čemu to zase propadli. Na mém nejoblíbenějším místě stojí ten blbej statif a u něj láteřící páník, kterýmui to neostří a naopak panička se zápisníkem a ostrou tužkou činí čárky, jacížeto pernatci užírají nezdaněného zrní. Nechápu, co se jim na tom líbí. A jsem z toho utahán i otráven, jen nevím, co víc. A navíc jsem mokrej.
PSáno 5.1.2019
Týden jsme zahájili objevitelským výletem - pro svět jsme objevili zříceniny hradu Scharfenstein. Nebylo to dlouhý, ale celkem jsem si to užil. Potkali jsme dvakrát stejnýho bígla, no kdy se nám to podaří, todleto. Jen mne trochu mrzelo, že páník fotil víc všechno okolo než mne, to mi přišlo nepatřičný. Když si koupil ten blesk, nemůže se přece vymlouvat, že černou dogu ve tmě nejde fotit. A navíc se mi dost blejskaj oči.
V týdnu konečně trochu nasněžilo. Vždycky vyběhnu ven a strkám hlavu do sněhu, je to báječný na peť v čenichových partiích, doporučuju. Jinak teda úplně přesně nevím, proč to dělám, ale dělám to rád. Nakonec, pštros taky neví, proč strká hlavu do písku, žeju. Dokonce já navíc trochu v tom sněhu i reju, ale to není podmínkou, základem je vnořit. Kdo chce rejt, může. Máme toho tady zhruba půlmetr (pod šňůrama o metr víc, protože tam páník naivně buduje základy pro bunkr, ale než přijedou, tak to roztaje), reje se v tom báječně. Teď, co mi panička proházela stezníky po celé zahradě (evidentně je sdílím s kočkama, co choděj k babičce na housku, případně kosy, co taky choděj na housku a kočky jsou rychlejší a už je to), mám dokonce mnohem víc míst na zanoření nosu. Prostě nivó!
Dneska jsme udělali zase něco pro zdraví a vzdělání a obešli něco rybníků u Dymokur. Odtamtud prý tak trochu pochází páník, ale vůbec to tam nepoznával! Přitom jeho prababička se tam narodila! Ty lidi fakt nic neudržej. Jinak teda Dymokury jsou placka a když tam prší, tak to ani není moc báječnej výlet. Navíc panička má šňůrku a já mám s pobíháním za vysokou utrum. Ba ani na zajíčky mne nepustila, o rozmilé fenečce, která se nám přihárala do cesty a její páník byl převelice nervózní ani nemluvím. Tak vlastně nevím, proč jsme tam šli. Asi zmoknout, nic jinýho se nepovedlo.
Psáno 12.1.2019