Trocha teorie. Německá doga se chová ve třech barevných rázech:

žlutá-žíhaná: klidně se kryje žlutá fena a žíhaný pes (nebo naopak) – štěníci jsou míchaní. Nebo dva žlutí – všechna štěňata jsou žlutá. Nebo dva žíhaní – a štěníci budou žíhaní i žlutí.
černá-skvrnitá: dva černí rodiče dají černá štěňata. Dva hárlekýni by se krýt neměli – je riziko narození vážně nemocných jedinců se zdvojeným merle genem (ale běžně se to v Čechách dělá). Mix černý a hárlekýn dá štěníky černé, hárlekýny i takzvané šedé tygry
modrá: modrá s modrou dají modrá a nebo taky černá štěňata. Ta se potom vystavují s černými – ale do chovu jdou modrého – jejich partner musí být modrý. Říká se jim černí do modrých 

Tyto tři barevné rázy se nesmí míchat (výjimky se velmi zřídka povolují – pro odstarnění nějakého problému)
Kromě rozdílů v barvách (věc subjektivní – každému se líbí něco jiného), je tu ještě rozdíl v typu německé dogy. Od skoro mastifa  po skoro chrta. Zase věc subjektivní, ale tady už se to trochu potkává i se zdravím – těžcí psi mají větší potíže s pohybem...

Další hledisko, které je třeba vzít v úvahu je zdravotní stav. Průměrný věk dog je kolem 6 let. Mnoho jich umírá extrémně mladých. A sem zařadím i otázku příbuzenecké plemenitby. Já vím, že exteriérové znaky jdou nejrychleji upevnit krytím velmi blízce příbuzných jedinců. Ale taky se tím zafixují zdvojením genů všechny eventuální zdravotní průšvihy. Dobrá chovatelská práce se nedá dělat rychle. Ano, jsou i zkušení chovatelé, kteří tento způsob chovu někdy používají, ale častěji si myslím, že jde o honbu za výstavně úspěšnými (a dobře prodejnými) štěníky...

No a pak je tu taky otázka výběru chovné stanice. O doze bez průkazu původu vůbec nepřemýšlíme. Dogy získají chovnost velmi snadno – a pokud ji nemají, je zatím buď totální lenost majitelů a nebo častěji nějaký problém, o kterém se nemluví – chybějící zuby, špatný pohyb, a u dog hlavně špatná povaha – extrémní bázlivost, která přechází v agresivitu ze strachu...

U nás je potíž, že chceme jedince krásného na těle i duchu, zdravého a přitom se nehrneme do výstavnictví a chovu. Tudíž pro řadu špičkových stanic nejsme zrovna ideální zájemci.
Ano – klidně absolvujeme pár (tak dvě) výstav a bonitaci. Ale jezdit od výstavy k výstavě, honit CACe a CACIBy a BOBy a BISy... to nehrozí. A hodně těch, kterým na dogách záleží a aktivně přistupují k chovu raději štěníka prodají podobně „postiženým“ jedincům. Na a na straně druhé jsou i stanice, kam bych nikdy nevkročila a kšeft jim neudělala. Protože se mi něco na jejich chovu hodně nelíbí.

Jak mi bylo dobře před 20 roky. Chtěli jsme dogu. Ano – s PP, fenku. Otevřeli jsme místní inzertní noviny, našli příslušné inzeráty, hned na druhý jsme reagovali... a dovezli si Aronu. Nevěděla jsem nic a bylo to snadné. Před 14 roky už jsem chtěla štěníka po starší feně (ano – když má starší fenka kondici na odchov štěníků, tak je zřejmé, že má solidní zdravotní stav) a chtěla jsem rodiče „znát“. Povedlo se. Ano Betka před 8 lety byla „náhrada“ za nenarozené žíhaňáky – ale starší matka i otec, dobrá kondice feny, znalost majitelů z obou stran... to všechno platilo.

Když jsem začala koukat po štěníkách, tak jsem říkala Betě - „vidíš, musíš přežít. Protože nic nikde není, co by se mi líbilo“ Neposlechla a já jsem v průšvihu. Protože vím, co chci. A ono to není. Dog se chová mnohem méně, než před 20 lety. A většina je jich modrá. A my modré nechceme – nejen kvůli moderní barvě... Žíhaní pejskové nejsou. A když jsou, tak zase mají někde nějakou chybku (třeba příbuzenskou plemenitbu). A nebo už jsou velcí. Já nechci půlročního 40 kilového obříka. Já chci maximálně tříměsíční (a raději dvouměsíční) štěně, které si na náš životní styl (včetně malých vnoučat) vychovám od počátku.

Opustila jsem český trh a koukla za hranice. Slovenský klub a rakušani tam nic nemají. Němci mají občas i ty žíhané kluky. Ale projela jsem rodokmeny a někde jsou příbuzní a jinde ... bohužel... nám se nelíbí typově. Mají krátké a tlusté krky – to nejsou elegantní dogy, jaké máme rádi. Koukáme na Itálii, Francii – ale kontakty nemáme, oni moc neinzerují... a tak volám SOS. Kam ?? K Bonodům. Jasně štěňata nemají a mít v dohledné době nebudou. A my čekat dlouho nechceme. Nejen kvůli dětem – ale hlavně kvůli sobě. Ale pan doktor má kontakty. A zná a umí dogy víc než kdokoli jiný.

Dostal chudák těžký domácí úkol – cituji:
Potřebujeme štěně. Ne pětiměsíčního krásného kluka od "Norachů" , ale malé osmitýdenní. Odběr - raději květen, ale i zítra by se to stihlo  :o)
Měl by to být spíše pes (není nutné - ale i s ohledem na konec Betky... prostě raději nehárající a nefalešněbřezící psisko). Preferujeme žíhané a černé. Nemusíme modré a šedé tygry - ale třeba plášťový tygr je hezký a možný.
Projela jsem české (a moravské stanice) ...
Projela jsem nabídku na stránkách německého klubu a žíhaní měsíc staří chlapečci se mi líbili moc, ale jejich rodiče (a starší nevlastní sourozenci mi připadali krátkotlustokrcí - žádná elegance)...
Doma se mi posmívají - že hledám šampiona... Ale chceme jen parťáka - víte, že chovu se věnovat nehodláme, psisko může být i nestandardní v barvě. Ale musí to být DOGA - se dozí povahou, dlouhým krkem, krásnou hlavou a elegantním pohybem. (víte, jak to myslím, Xerda byl taky celoživotní mimochodník a jak hezké štěnítko to bylo)... Ale alespoň vlohy aby byly... Jo a nemám ráda příbuzeneckou plemenitbu !!
Líbí se mi štěňata po starších rodičích. Prostě "zasloužilá pětiletá " matka je zárukou, že neumřela už tříletá  :o)  a je v kondici vhodné pro chov.
Dojet si můžeme skoro kamkoli - ale na straně druhé to nemusí být nejdražší štěně v Evropě...

Zatím úkol dořešený nemá. Sítě jsou rozhozeny, čeká se na reakce. Ale vypadá to, že žíhaný kluk to nebude. Plášťový taky nee. Asi to bude černoušek s bílými znaky. A asi bude zdaleka... Rádi jsme jezdili v dubnu či květnu na dovolenou – před sezónou, málo lidí, památky prázdné. Letos s ohledem na Betku jsme dovolenou neplánovali. Možná že nakonec bude. Cesta na jih. A zpátky pojedeme s jedním černým pasažérem navíc...

Nechci aby to vypadalo, že české (a moravské) dogy jsou špatné. To určitě nee. Ale když už mám nějakou představu, tak ji chci realizovat. Ne – není to záruka ničeho. Vysněný drahý pejsek z dálky může být kriplíček, který umře na roce. Nebo se stane neštěstí (vzpomeňme na smutný osud Luckou dovezeného francouzského honiče). Cesty osudu jsou nevyzpytatelné... Uvidíme – třeba to nakonec dopadne úúúplně jinak... Až budu vědět víc, nebojte – pro sebe si to nenechám...

Xerxová, 18.04.2014