Betí prázdninová procházka

Byl krásný letní podvečer, který lákal k procházce. V poslední době často průzkumničíme „za humny“ , chodíme do lesa na okraj Jizerek – mezi Javorový vrch, Milíř a Brdo.

Autem jsme u lesa za pět minut, Betka celou cestu funí a kvílí: „kdýýýý úúúúž tááám bůůůůdéééém ???“ . Ani kšandičky nenosí (jen obojek), protože lítá celou dobu na volno. Vodítko nosím jen pro výjimečné případy (třeba tentokrát jsme hned u silnice potkali dva malamuty s voříškem Bětkou – ale to je fakt náhoda, tento les je většinou lidí i psů zcela pustý). Tedy Betka si myslí, že to vodítko přehozené kolem krku mám pro to, aby se o něj občas mohla přiletět přetahovat a mě při té příležitosti zkusila lehce přiškrtit...
Les je to zvláštní. Terén je hodně kopcovitý, stráně jsou strmé, potoky bublají ze všech stran, žulové balvany a skalky jsou taky zcela běžné. Místy je les krásný – čistý, smrky se střídají s  buky, podrostem je borůvčí a nebo lesní tráva. Ale často je les  neproniknutelná zpustlá smrčina, kde je tma, na zemi jen popadané tlející kmeny a větve. A protože je terén opravdu velmi strmý a kamenitý, tak se i těžko hledá, kam šlápnout.
Betka tyto procházky miluje. Lítá jak praštěná, hbitě se proplétá mezi kmeny, šikovně si hledá cestu tam, kde to není až tak snadné, skáče přes potoky i padlé stromy... a zatímco ze zahrady si často přinese krvavý šrám na tlapce (jak řve u plotu na nebohé pocestné), tak z těchto dostihů pralesem se vrací kupodivu celá.
Odbočím – pro ty, co si myslí, že lítající pes v lese nemá co dělat... Beta je stále v naší těsné blízkosti – málokdy je dál než 10 metrů. Migruje neustále mezi mnou a páníkem – neboť v terénu nechodíme těsně vedle sebe a ona nás stále „shání“ dohromady. Pravda – většinou se přemisťuje tryskem...
Máme tam několik „houbotras“, ale tentokrát jsme se rozhodli prozkoumat cestu, kterou mapy neznají, a která nás lákala. Ztratit se nemáme kde – oba to tam známe dost dobře a hlavně jsme věděli, že v případě nouze časem zkřížíme značenou „kateřinskou cestu“ (část staré poutní cesty přes Jizerky do Hejnic) a z ní snadno trefíme zpátky k Yarýskovi.
Objevitelská cesta byla široká, žulové kameny se střídaly s polštáři trav. Vedle bublá potok – ale je uvězněn v kamenném poli. Betku z těchto míst honím pryč, protože často je voda i více než metr hluboko a škvíry mezi balvany volají o nějakou tu zlomenou tlapu.
Stoupali jsme, před sebou vrcholek Milíře i vzdálenější kopce hor, za zády jsme měli  průhled přes celé město na Ještěd. Lesní traviny byly v plném květu, zelený podrost dostal stříbřitou či zlatou ozdobu. Ptáci pískali a zpívali, hmyzáci bzučeli a kousali... prostě paráda.
Cesta se trošku kroutila, ale stále byla pohodlná a široká a najednou co? ... Konec  :o)  Cesta dál nevede, prostě se rozpustila na úbočí kopce s žulovými skalisky. Varianta jedna – návrat - byla ihned zamítnuta a tak jsme se pustili do realizace varianty dvě – zdoláme vrcholek a za ním musí být  kateřinská cesta.
Trošku jsme se zapotili, ale vrchol byl dobyt. Nečekaně  jsme se vynořili přímo u skalního útvaru Krabice, výhledy na hory zalité nízkým večerním sluníčkem byly parádní. Ale hledané cesty  se klikatily daleko a hlavně hluboko pod námi. Vrcholek byl vykácen, paseku pokryl porost vysoké trávy. Betka se tvářila dost vyděšeně, že je tráva vyšší než ona. Nebylo vůbec jasné, kam člověk (či pes) šlape – tráva urkyla balvany, kmeny, prohlubně. Navíc jsem měla takový podivný pocit, že šlápnu na nějakého toho jelena či divočáka – vlnící pole trav bylo nekonečné...
Klesání bylo výživné (no – to bych nebyla já, kdybych si jednou neustlala mezi kmeny...), ale nakonec jsme na silničku dorazili ve zdraví. Betka si ještě chvíli „hrála na Indiány“ - tj. vyřítí se za každým trošku větším letícím opeřencem. Srny nehoní, od zajíce jí odvolám po třech skocích... ale když vidí hřivnáče nebo vránu, tak je z ní Apač na válečné stezce... Snad proto, že ví, že ten pták je dávno pryč a tudíž nehrozí nebezpečí, že by ho fakt ulovila... tak si vesele a bezstarostně hraje. Ale zase platí, že se rozhodně neztratí z dohledu.
Uslintanou a ufuněnou tlamajznu si umyla v potoce a kupodivu se tentokrát s námi k autu vracela typická doga. Pomalu důstojně kráčející elegance  :o)  Pocit, který s Kosatkou dravou nezažíváme často  :o)

Xerxová, 21.07.2010