Beta a úpolíny

Úpolín evropský (Trollius europaeus) je krásná jarní žlutě kvetoucí horská jedůvka. Asi největší z našich pryskyřníků. Skoro všude v Evropě je chráněná. Není náhodou, že Chráněná krajinná oblast Jizerské hory má tuto květinu ve znaku – zdejší horské vlhké louky se koncem května pravidelně barví do žluta.
A skoro každý rok nám to nedá, a vypravíme se na procházku kolem Úpolínové louky a také Pralouky. Pralouka se ta louka vedle parkoviště Mořina na úpatí Bukovce opravdu jmenuje. Je to proto, že se nejedná o uměle, lidským zásahem vytvořenou plochu bez lesa či kleče (jako jsou Malá i Velká jizerská louka), ale že zde les nikdy nebyl. I proto tu roste řada vzácných kytiček, které se jinde nalézt nedají. Ale na ty je zatím brzy – v těchto dnech patří Pralouka žlutým hlavičkám úpolínů.
Je páteční odpoledne. Teplota sedm stupňů, ale nefouká, neprší. Lidí docela dost – protože osada Jizerka pod Bukovcem je prostě nejkrásnější kus hor a tak skoro nikdy není liduprázdná (ani psoprázdná). Betka vyráží nadšeně. Po asfaltové silničce se pohybuje ladným klusem. Musí, protože když přejde do kroku tak tahá zadní tlapky a odírá si některé zatěžované drápy do krve. A protože je v docela dobré formě, tak kluše vytrvale.
Však také psomilná paní u Úpolínové louky hned poznala, že se jedná o mladičkou dogu s veselým radostným pohybem. Mé ujištění, že jí opravdu není sedm měsíců, ale sedm let ji trochu vyvedlo z míry. A já si oddechla, že to pajdání není tak zlé, když ho jiní nevidí...
Přešli jsme úzkou cestičkou přes louku (povoleno jen pěším, ani cyklisti tam nesmí) a po staré panelové cestě mířili na konec osady, ke Hnojovému domu. Betka si užívala svobodného čenichání, pobíhání a hlavně brodění ve vodních příkopech a potůčkách a bažinkách. Brzy byla bahnem zacákaná až na zádech.
Osada Jizerka s majestátním Bukovcem se na jaře často fotí i přes jiné žluté kvítí. Přes narcisy. Stovky narcisů na louce za Lasiččí cestou nejsou původní botanický klenot. Však jsou v desítkách různých odrůd. Ale daří se jim tam báječně a neodmyslitelně patří k jarnímu koloritu místa. Bohužel – na narcisy jsme dorazili pozdě. Většina už odkvetla.
Nechtěli jsme se vracet po silničce, a tak jsme se vydali k lávce přes Jizerku u ústí Safírového potoka. Ale ouha. Mostek je vysoko nad říčkou, schody jsou průzorové, vysoké, strmé a úzké. Beta je vždy chodila – nerada, ale chodila. Ale v těchto dnech i doma občas zaváhá před čtyřmi mnohem bytelnějšími nižšími a širšími schody v předsíni. A až pobídka podpořená piškotem ji umožní najít správný „tlapkosled“.
Musím Betě přiznat, že se snažila. Ale bála se, zadek jí podklesával. I pracovníci opravující vyhnilé prkno v lávce ji povzbuzovali. Marně. Ale řešení se našlo – vody teče málo, páník našel kousek dál místo s široce rozlitou mělčinou. Beta nečekala na žádnou pobídku – věděla, že se má dostat na druhý břeh a vyrazila. Voda jí nevadila (stejně brodila všechny potůčky cestou), proud tam nebyl, nejhlubší voda byla jen asi 30 cm.
Blbka hladce překonala říčku a místo aby si vybrala pohodlný výstup na břeh (tak o metr dál) tak se snažila vyskočit na vysoký podemletý břeh. Přední tlapky na břehu, zadní marně se snažící vyskočit z vody. Začala přepadávat po zádech. Kníkala, zcela vyblázněná. Nedokázala se sesunout zpátky do vody a udělat těch pár kroků...
Nevydržela jsem. Zouvat boty nebyl čas. Vletěla jsem do Jizerky a přizvedla Betě pozadí. Nadšeně hned poskakovala na břehu, že to dokázala. Že je na druhé straně. A že je to sranda. Já využila pohodlného výlezu z říčky a šplouchala si při každém kroku. Moje garatexky vodu běžně nepropouští, ale přeci jen nebyly nad kolena... Dělníci na lávce měli divadlo.
Nebyl to první výlet, který jsem absolvovala mokrá (tenkrát to bylo 17.listopadu a taky nebyl hic) Pokud se jde, tak zima není. V botách bylo příjemné teplíčko (takové akvárium), horší byly studené nohavice. Rozhodli jsme se, že dodržíme plán a zvolíme na zpátek delší cestu na parkoviště kolem Bukovce, protože se nejde po tvrdém, ale lesem. Betka nadšená, užívala si výletění až k autu. My taky spokojení – úpolíny v nejlepším, narcisky pozdě ale přece, světlo nicmoc ale nelilo, psice v pohodě... prostě pohodový dvouhodinový výlet. A že mi šplouchalo v botách?? To přece nevadí...

Xerxová, 24.05.2013