Beta a „náš“ viklan

Naše krátké výlety do Jizerek mívají většinou konkrétní cíl. Nehledáme moderní „kešky“ , hledáme zajímavé kameny, vodopády, dobýváme vrcholy. Bez pomoci navigace – jen s mapou (no někdy i bez ní – zrovna na tomto výletě zůstala doma ...), s termoskou kafe a jednou „vrcholovou“ čokoládkou.
Tentokrát přišel na řadu další tisícimetrový vrchol – Milíř.
Snad na všech mapách ho ale jako tisícovku nenajdete. Honosí se tam „podměrečnou“ kótou 999 m.n.m. Je zvláštní, že už stařičké německé cedulky na jeho vrcholu uvádí, že jste tisíc metrů nad mořem. A vida – před pár lety proběhlo přesné měření a zjistilo se, že onen podměrečný vrcholek má 1002 a o kousek dál umístěné skalisko dokonce 1003 metry. Protože na protáhlém vrcholku kopce se skalních útvarů nachází hodně, ještě i třetí skála tisíc metrů převyšuje. No a když jsem se dočetla (na webu tisícovky), že na dalším skalisku se nachází i malý viklánek a že se tam někde dá najít i skalní hřib, začali jsme se na průzkum těšit.
Yarýsek zůstal pod rozcestníkem v Antonínově. Následovalo nepříjemné stoupání po asfaltové silničce k Mariánskohorským boudám. Stále do kopce a stále do kopce... Vzrůšo bylo jediné – když na cestu kousek před nás vyběhla liška (asi lišák, bylo to dost veliké zvíře). Betka pochopitelně vyrazila za ním, ale jedno „houknutí“ a už se zase poslušně vrátila k nám. Odvolání od zvěře zatím stále máme bezchybné.
Doufala jsem, že na Mariánkách se asfaltu zbavíme – ale kdepak...  jen jsme žlutou značku vyměnili za zelenou a stoupali jsme po asfaltu dál. Radost jsme měli na místě, které se jmenuje „U plechového pánaboha“. Kříž je nově opravený – Jéžíš umírá, Andílek chytá pramen krve do grálu... vše září do dálky jasnýma barvama. Další kousek starých hor se vyloupl do krásy.
Pár desítek metrů za křížem opouštíme značenou cestu a vydáváme se do neznáma. Cesta je zatím široká, zpevněná, v příkopech leží zbytky sněhu. Beta jásá – špinavá zmrzlina je prý lepší, než zurčící potoky kolem. Dokonce i odbočku na travnatou pěšinu k vrcholu nalézáme bez potíží.
Na vrcholku jsme se docela dlouho zdrželi. Obešli jsme všechna vrcholová skaliska, dobyli jsme původní vrchol i ten o metr vyšší, našli jsme hřib, skalní okno i miminko od viklanu. Mohli jsme „kontrolovat“ i stav ostatních tisícovek – od Bukovce, přes Jizeru, Černý vrch, Černou horu, Sněžné věžičky až po nejizerkový Ještěd.
Brzy už skaliska zakryje rostoucí nově vysázený les. Kdo si chce užít  výhledů do všech stran, musí si pospíšit... za několik málo let nebude vidět nic. Shodli jsme se, že se sem ještě někdy vydáme. protože to byla opravdu vyvedená tisícovka.
Vracet se stejnou cestou se nám nechtělo. Jednak asfalt nedělá dobře Betím tlapátkám, a jednak jsme doufali, že průseky značené na mapách nás bezpečně dovedou na „Mořskou cestu“ . Kde vzala své jméno nevím, ale vím, že vede od Čihadel do Antonínova.
Průsek správným směrem byl objeven a začali jsme klesat. Beta zkoumala čerstvé jelení stopy (no stopy, hlavně bobky), občas jsme se trošku bořili do podmáčeného terénu, občas jsme překonávali hromady starých větví, balvany, trouchnivějící kmeny.
Počasí začínalo hrozit, spadlo dokonce pár kapek. Průsek se rozšířil v hezkou paseku s rozsáhlým skalním útvarem. Blesko mi hlavou, že ten šutr nahoře by klidně mohl být viklan. Polovička totéž pronesl nahlas. Jaké bylo naše překvapení, když zkusil balvanem zahýbat a kámen se dal do pohybu. Fakt viklan. A je „náš“ . Jasně – možná, že už ho někdo objevil před námi. Ale zpráv o viklanech je v literatuře i na internetu málo a těch pár kusých informací, co se mi o viklanech Jizerek podařilo najít, se o tomto šutýrku nezmiňují.
O pársetmetrů dál jsme konečně viděli cestu. Mělo to háček Mezi námi a cestou bylo asi 10 metrů šťavnatě zeleného mechu... neklamná známka toho, že budeme brodit... Betě to nevadilo, našim botám ano. Z mořské cesty jsme ještě odbočili do údolí Jedlové podívat se na vodopády. Překvapilo nás, jak málo vody teče. Od vodopádů už jen kilometr klesání a jsme na parkovišti.

Doma jsem začala dumat. Opravdu se ten kámen hýbal?? Já si na něj nesáhla... Odečetli jsme správně souřadnice?? Abychom si neudělali ostudu, že napíšeme na CHKO něco, co nemáme ověřené. No prostě důvěřuj, ale prověřuj :o)  :o)
A tak za čtrnáct dní probíhá akce: „náš“ viklan podruhé. Stejné parkoviště, jen pro tentokrát žádný asfalt. Vyrážíme po Mořské cestě, míjíme odbočku k Vodopádům a hledáme onu bažinu vedoucí k průseku. A nad krajinou krouží podivnej pták, pták nebo... nebyl to mrak, ale čáp černý...
Boty opět zaplakaly a začvachtaly, ale správné místo jsme našli přesně. Stoupání průsekem, zase správné odbočení... a nebyl to přelud, viklan tam byl. A fakt se viklal. Houpala jsem se na něm já i s Betkou. Vypili jsme kafe, snědli čokoládu, udělali fotodokumentaci, zkontrolovali souřadnice... prostě jsme se vyblbli  :o)
Zkusili jsme na návrat najít jiný průsek – takový, který by nekončil v rašeliništi. A povedlo se. Hned ten vedlejší byl širší, pohodlnější a na cestu jsme vkročili suchou nohou. Z mořské cesty jsme k autu šli opět po modré značce kolem vodopádů.
Oba výlety byly zcela poklidné. Nikde jsme se neztratili, nic jsme dlouho nehledali, nikde se nevraceli. Vodítko na Kosatici jsem vůbec nepoužila, ráno je v horách lidí málo (jediné jsme vždy potkali na cestě k vodopádům). Ten první něco přes tři hodiny chůze (ale hodně času jsme byli na vrcholu Milíře), druhá ověřovací výprava byla jen dvouhodinová.

Ten „náš“ viklan, to je taková malá odměna za pravidelné cesty do hor. Ale stejně nás pořád štvou ty dva viklany, co se nám schovávají. Na Bukové a na Pilzberku. Ale my se nedáme :o)

Xerxová, 15.05.2011