Beta a Besedické skály

Klokočky, Betlémky, Sušky, Příhrazky... Znáte ?? Že ne ??  Nedivím se.  Trosky, Hruboskalsko či Prachovské skály do Českého ráje správně zařadí hodně lidí. Ale Český ráj má daleko víc opravdu zajímavých míst...

Sušky (správně Suché skály kousek od obce Malá skála) milují hlavně horolezci. Pro turisty, kteří mají velké psisko jsou ale cesty kolem nich neschůdné. Dřevěné žebříky jsou dlouhé, obejít se nedají, skalní průrvy jsou hluboké. Ale hned vedle nich jsou zajímavé Besedické skály.

My musíme ale zdejší oblast výletit na dvakrát. Dozí babce už přeci jen délku tras výrazně regulujeme a víc než dvě hodiny ji v terénu průzkumničit nenecháme. Kosatka dravá je stále pohybem okouzlená a zvolnit tempo neumí. Prostě doga, jejíž povahu si zamilujete  :o)

Výprava první – polovina ledna, deset stupňů nad nulou. Z besedického parkoviště je to kousek pod rozcestník, na kterém jsou všechny barvy cest.  Prochází tudy nejen červená „zlatá stezka Českého ráje“ , ale i pětikilometrová okružní žlutá naučná stezka a taky modrá a zelená...

Míříme ke Kalichu. Svatyně Kalich je ukryta na místě, kam vede pět skalních roklí. Letopočet 1634 a kalich vytesaný do skály, ukazuje místo, kde se konaly tajné bohoslužby českých bratří. Všude kolem je Bludiště. Spousta balvanů, skal, jeskyněk, úzkých průchodů, vyhlídek. Z vyhlídky „Vysoká skála“ je však vidět jen inverzní šeď a mlha. 

Druhé skalní město se jmenuje Chléviště. Název vznikl v dobách, kdy se ve skalách schovával dobytek v časech válek a nepokojů. Některé cesty jsou schůdné (i pro kravky), jiné jsou uzoučké s kamennými schody. U jedněch nás Betka vyškolila – že jsou nebezpečné a ona to otáčí. Ne, nenutili jsme ji, nebyl důvod. Kousek jsme se vrátili a přešli po neznačené cestě ze žluté na červenou.

Kolem Pánova pole jsme začali stoupat na vrchol Sokol (562mnm). V bukovém lese se najednou začalo mlhou prodírat sluníčko. Brzy kolem nás bylo „kýčové“ světlo, kapky vody se třepytily, mlha zůstávala pod námi. Však se páník na vyhlídce vrcholové i na té druhé o kus dál v lese vyřádil s foťákem. Zajímavé na Sokolu je nejen to, že je z něj nejhezčí výhled na Suché skály, ale také že je to čedičový výlev v pískovcovém masivu.

Počasí bylo jarní. Ušli jsme asi 6 kilometrů – i se zastávkami hodina a třičtvrtě většinou po pohodlných lesních cestách. I s dozí babkou zvládnutelné. Parádní trasa nejen pro psí tlapátka, ale i pro děti – dobrá délka, spousta jeskyněk, průlezek, vyhlídek, schovávaček. Jen s kočárkem by to teda nešlo.

Výprava druhá, o čtrnáct dní později. Je bílo. Sněhu je maličko, ale některá místa hezky kloužou. Je kolem nuly, šedo. Ne, dneska sluníčko rozhodně nehrozí. Počasí je pro hezké fotky nepřátelské. Parkujeme asi kilometr za Besedicemi, na návsi v Michovce. A po modré vyrážíme směr Tůňky. Cesta je pohodlná, nezpevněná, podle potoka. U rozcestníku zaměníme modrou značku za zelenou a míříme směr zřícenina Zbirohy.

Je to hradní „novostavba“ - v době Václava IV. již bylo starým strohým hradům odzvoněno a tedy zde bylo vystavěno již trochu komfortnější sídlo vysoko nad zákrutem řeky Jizery. Hrad byl pobořen v polovině patnáctého století, neb byl útočištěm lapků. Zbytky kamenných zdí, kus věže, cisterna na vodu, předsunutá hláska. To vše na kopci mezi pískovcovými skalami.

Betka se na hradě vrátila do svých starých bláznivých časů. Chytil ji lítací amok – tryskem se míhala mezi skalami, zdmi, stromy, námi. Občas nás přepadla, aby vzápětí zase zmizela do neznáma. Že to klouže? Že by se měla chovat výrazně jinak s ohledem na svůj věk a zdravotní stav? To jí vůbec nevadilo – roztlemená tlama, vlající ušiska a jiskra v očích. Na tuhle radost ze života se krásně kouká a rádi zapomeneme na každoměsíční účet z veteriny. Zastavila se jen když jsem z ruksaku vytáhla termosku s kafem. Protože tatranky nosíme tři a ona se o tu svoji nezapomene přihlásit.

Varianty na cestu zpátky byly dvě. První - vrátit se po značené cestě. Druhá byla dobrodružnější – věřit mapě, že existují v lese i cesty neznačené, které by nás měly dovést zpátky k autu. Riskli jsme variantu dvě. A doufali, že nikde nebudou kamenné schody či jiná komplikace ve skalách. Pravda – Betu jsem v některých místech krotila, neboť srázy kolem cesty byly docela velké. Ale ona moc dobře ví, kdy nastává volba že buď půjde po stezníku, nebo půjde na vodítko.

Vodítko potřeba nebylo ani na chvilku. Psice se chovala rozumně (i když energie měla stále na rozdávání) a civilizaci jsme se dokázali zcela vyhnout. I když na konci jsme šli víceméně intuitivně, neboť cesta se změnila ve spleť v borůvčí vyšlapaných drobných cestiček, ale vynořili jsme se z lesa přímo u Hybríska. A černý voříšek, který nás seřval při příjezdu držel u auta hlídku. Stál tam naježený v bezpečné vzdálenosti od Betky a ječel, dokud jsme parkoviště neopustili.

Opět trasa měřila kolem pěti kilometrů. Cesty byly pohodlnější, ale zase nás „zdržel“ průzkum hradu. Na cestě jsme byli skoro dvě hodiny. Neznačená cesta nebyla příliš široká. Na některých místech nám moc pomohlo, že jsme nebyli „prvochodci“ v zasněžené krajině. Ještě poznámka k mapám. Mám speciálku (1:25000) vydanou v červnu 2010. Přesto značené trasy ne všude sedí (o barvách nemluvě). Vím to a vždy doma porovnám internetovou a papírovou verzi. Takže jsme překvapeni nebyli a trasu si neprodloužili.

Xerxová, 02.02.2014