Francie 2019

Cesta neměla žádný zvláštní příběh, jen jsme na týden chtěli zmizet z očí zaměstnavatelů, klientů a sociálních sítí a při tom vidět kus země, kterou neznáme. Z Francie jsme trochu proputovali Burgundsko a Bretaň, teď jsme navíc chtěli víc času věnovat chůzi než jízdě. Nakonec i proto, aby pes nezlenivěl.

Den první

Přesun byl tradičně noční, cílem bylo jednak projet klidně Německem, jednak svítání na Puy de Dôme. Povedlo se obojí. To nám umožnilo v klidu obdivovat i románské sakrální klenoty, které se nám tak nějak připletly do cesty. Cílem cesty - ubytovacím objektem - byla bývalá kaplička Chapelle du Domaine de Bombes; prosté bydlení právě pro 2 lidi a psa.
Puy de Dôme - Kopec, 1465 m, vysoptěný před zhruba 10.000 lety. Pěšky lépe dostupný ze sedla Col de Seyssat, za 3/4 hodiny jste na vrcholu, jdete-li sami (tedy po ránu). Kdyby nahoře nestál vysílač (ostatní budovy by se snad daly snést), byl by opravdu pěkný. Takto se člověk může kochat pouze výhledem, ale ten stojí za to.
Podle všeho zde byla již předřímská svatyně, Římané zde postavili rozsáhlý Merkurův chrám; objeven byl až koncem 19.stol. Zajímavostí pro fyziky je, že zde byl v roce 1648 ověřován Torricelliho barometr.
V blízkém okolí kopce lze podniknout řadu cest na nižší vrcholy, my jsme jej pouze obešli po západním úpatí po cyklostezce.
Orcival - vesnička, odkud pocházel francouzský prezident Valéry Giscard d'Estaing, ale hlavně tu stojí románská bazilika z 12.století, zasvěcena Panně Marii, postavena mnichy řádu La Chaise-Dieu z místního sopečného tufu. Stavba půvabně prostá a zároveň velkolepá, vnitřní prostor definovaný půlkruhem sloupů a poměrně velkým množstvím světla z mnoha oken je skutečně úchvatný.
Cestou do St.Nectaire míjíme ještě zříceninu hradu Murol, před jeho návštěvou nás odradila pětice autobusů a série zaparkovaných aut, tož jsme se kochali jen z dáli. Ale kostel v St.Nectaire - pojmenovaný po mučeníkovi svatém Nectariovi, jenž měl šířit křesťanství v Galii a jehož zlatá busta je součástí zdejšího pokladu - jsme nemohli vynechat. Maloučko zdobnější než předchozí, rozhodně stojí za to poctivě prohlížet jak vitráže, tak hlavice sloupů. No, a poklad na oči vystavený taky stojí za to.
Opustili jsme sopky v keltském městečku Issoire, kde ve 3.století sv.Austremon založil klášter. Z něj zbyl jen kostel, který dokonce o jednu věž přišel, ale hlavně je uvnitř neběžně barevný, a to stojí za podívání. Kostel tak uzavírá dnešní románský příval, víc už bychom stejně neunesli.
Bez velkých komplikací nacházíme městečko La Massegros a pár kiláčků na jih je již La Chappele des Bombes, náš dům na týden. Parkujeme mezi vstavači...

Den druhý

Začít je třeba nejbližším okolím. Samozřejmě kromě louky za ohradníkem, tu okupují dvě klisny. Tak jedeme vyzkoušet brzdy klesáním z obce Saint-Rome-de-Dolan, tak rychle jsme 600 výškových metrů ještě snad nesjeli. Přejedete most v Les Vignes (možná se to čte Lesvině) a naprosto stejných 600 metrů vystoupete, jen to dá víc dřiny. Cestou míjíte neviditelné zbytky hradu de Blauquefort (později zjistíme, odkud jsou lépe vidět), projedete bezmála placatou náhorní planinu s drobnou zastávkou na vyhlídce nad dolmenem De la Pierre Plate, ten je po levé straně silnice - u té vyhlídky je někde taky menhir, ale v těch šutrech se to obtížně hledá - kde krom poutavého pohledu dolů stojí za to hledět i rovně a můžete se setkat s pohledem orla či supa a už padáte pěkně zase strání do městečka Florac, po proudu řeky Le Tarnon (velmi pěkná cesta) do městečně Vébron, kde odbočíte doprava krapet do kopce a najdete Chaos. Přesněji Chaos de Nimes le Vieux, vápencové skalní městečko na holině, vypasené zdejšími ovcemi. Naštěstí skalničky zřejmě ovce nežerou, takže takhle z jara je to tu moc pěkné.
Výhodou kopce Mont Aigoual je, že se sem dá vyjet autem, po bloumání ve skalním městě celkem úlevné zjištění. Z tohoto kopce, 1565 metrů vysokého, je prý vidět 1/3 Francie. Podle našeho expertního zjištění je buďto Francie dost malá země, což ale odporuje jiným našim zážitkům, nebo musíte mít kliku na viditelnost. My měli především velmi silné větry, a studené. Navíc z pohledu na zbytky sněhu nedaleko se nám husí kůže ještě zvětšila. Ale nelze říct, že by výhledy nestály za výstup.
Cestou zpět zastavujeme ještě u Abime de Bramabiau, na vnitřní prohlídku jeskyně si se psem netroufáme, tak jen z dálky obdivujeme. Ale jistě z blízka je to ještě lepší.
Víc už jsme ani nechtěli dnes zvládnout.

Den třetí

Včera jsme se vraceli údolím řeky Jonte (četli jsme Džojnt, ale je to asi špatně) a moc se nám to údolí líbilo. Údolí končí městečkem Le Rozier a nad ním pak pitoreskním Peyrelau a na ně dnes po ránu přišla řada. Využíváme toho, že Francouzi dlouho spí a jsme zde úplně sami a v tichu. Peyrelau je v kopci, vlastně tu ani moc nepoužívají ulice či uličky, ale bezmála výhradně schody. Jak to dělají s vozíčkáři netuším, vyfunět ke kostalu dalo zabrat i nám. Bohužel byl zavřený, ale obec je prostě půvabná ve své zachované středověkosti. A všude jim tu něco kvete, z těch šutrů lezou květy všemožné a je evidentní, že i když se jim tu možná žije těžko, mají to rádi, je to jejich doma. Le Rozier je na rovině, stýkají se tu řeky Tarn s Jonte, mají tu půlmost jak v Avignonu a románský kostelík Sait Sauver. A taky hospody a hotely, končí tu kanoisti na obou řekách, takže v sezóně je to tu určitě rušnější jak u Soumarského mostu.
Jedeme proti proudu Le Tarn, údolí skutečně malebné, skály po obou stranách do výše 500-600 m, někde se pod jejich vrcholnými partiemi krčí domky, možná již neobydlené, vrtá nám hlavou, z čeho tu lidé asi žili před vynálezem kánoí a horolezeckých sedáků, přitom leckteré usedlosti jistě pamatují Ludvíka Svatého. Až kousek před Floracem (známe ze včera) odbočujeme vlevo do kopců, cílem je Signal de Finiels, nejvyšší to kopec Mont Lozére. BOhužel, sem se musí pěšky, ale ze sedla Col de Finiels, kde se dá v pohodě zaparkovat, to už není až tak daleko. Kdyby bylo nad nulou a nepoletoval sníh v prudké vichřici, byl by to i pěkný výlet, možná i s poutavým výhledem do 4 světových stran, nahoře jsou k tomu velmi pěkně vyrobené popisky. Mnoho jsme se na vrcholku nezdržovali, psovi mrzly uši. Ale za poznámku stojí nejen začínající kvetení divokého šafránu, a že nebylo mnohdy kam stoupnout, ale i místních záplav divokých narcisů. Ne, že bychom je z Čech neznali, ale tedy z nich asi dělají přísadu do benzínu.
Abychom nezůstali kultuře dlužni, vracíme se přes Mende, město, jemuž věnoval papež Urban V. katedrálu (ovšem historie místa je podstatně bohatší a starší, má svého svatého mučedníka sv.Priváta, má prostě vše, co má mít), stavbu zahájili 1368 a první verze stála již 1464, kdy Ludvík XI. potvrzoval její privilegia. Ovšem dokončena byla po mnoha válečných i přírodních katastrofách až v 19.století a již nezbylo mnoho peněz na druhou věž, jak patrné z obrázků.

Den čtvrtý

Nebylo zbytí a trochu gotiky bylo třeba přibalit. Začali jsme ráno na zřícenině hradu Sévérac le Château, musel to být kdysi opravdu slušně velký objekt, mnoho nezbylo. Podhradí je nádherně středověké, jeho obyvatelé z toho ale asi moc velikou radost nemají, středověké uličky jsou nepohodlným parkovištěm, dvorky žádné...
Rodez, perla gotické architektury, obrovská katedrála Notre Dame, její zvonice vzdáleně připomíná štrasburskou, vnitřní prostor úchvatně veliký. Zdobnosti uvnitř mnoho není, snad jen ono gotikou tak oblíbené filigránské zpracování kamene, rozeta a samozřejmě vyřezávané lavice. Okolo katedráli je citlivě obnovené staré město, i to stojí za procházku. Pokud zrovna běží trh, jste zaplaveni místní zemědělskou produkcí v rozsahu pro nás neběžném, my jsme tu krom hromad asparágusu (tedy chřestu) zažili záplavu jahod poměrně velkých rozměrů a báječné chuti no a ty zdejší sušené šunky jsou dobrou konkurencí španělskému seranu.
Conques - vesnička na stráni nad řekou Dourdou s románským kostelem (a klášterem) sv.Foy. Celkem strhující ranně středověký příběh, kdy zdejší mnich ukradl pozůstatky sv.Foy (Fides = Věra) z kostela v Agen a přinesl je do Conques, čímž zdejší klášter a kostel značně pozdvihl. Navíc se tu zastavují poutníci do Compostelly. Kostel tu je nádherně románský se strhujícím tympanonem nad portálem, kde je velmi věrně vytesán poslední soud dle Matoušova evangelia. Vesnička evidentně turismem žije, prodavají se tu sice cetky, ale poměrně vkusné a patrně zdejší, nikoli asijské.
jak si tak jedeme, necháme se svést šipečkou k Abbaye Notre-Dame de Bonneval, cisterciáckému to maličkémui opatství. Věrno své řeholi, je převelice skromné a maličké, bohužel přístupný je pouze prostinký kostel, kochat se lze jen zvenku.
Aby kostelů nebylo málo, stavujeme se v Saint Urcize, městečku to hluboce středověkém, i když se zas tak mnoho na první pohled nedochovalo. Kostelík sv.Petra a Michaela pochází pravděpodobně již z 10.století, skrývá relikvii sv.Urcise, biskupa Cahors, o jehož svatosti netuším ani zbla. Ovšem kostel nese hned 4 zvony a to je poměrně hodně na jeho velikost. A navíc je pěkný i vevnitř. Krom kostela v obci najdeme i sochu Panny Marie na čedičovém vršku, který kdysi býval základnou zdejšího hradu. Podle různých zmínek byl hrad podzemně spojen s různými objekty v obci, některé podzemní klenby byly objeveny nedávno při opravách silnic. Ale volně přístupny nejsou. Psíka ovšem nejvíce uchvátila napáječka dobytka.

Den pátý

Ráno děsná zima, auto zamrzlé, tak vyrážíme na záhřevnou cestu do hor. Napřed ale, jak je tu zvykem, jedeme z kopce do údolí Jonte, proti proudu chvíli a v obci Le Truel odbočujeme strmě vlevo vzhůru směrem na Saint Pierre des Tripiers. Cesta je to nádherná, trochu připomíná videa z indických autobusů. Přestože se nejedná o jednosměrku, občas se na ni i jen jedno auto vejde sotva. Zastavujeme na náhorní plošině, je zde dokonce místo k parkování, a vyrážíme hledat Oblouky svatého Petra - Arcs de Saint Pierre. Cesty jsou francouzsky značeny, nelze zabloudit a když, tak jen trošku. Malé skalní město místy patrně sloužilo jako obydlí již v prehistorické době, ale podle všech známek slouží jako místo k přespání dodnes. Aniž bychom nějak zvlášť hledali, skalních bran jsme našli alespoň 3 kusy, místo by si jistě zasloužilo podstatně podrobnější průzkum, protože občas mezi stromy probleskovaly velmi pěkné skalní útvary, ale nemělli jsme na to ani čas, ani vybavení, ani licenci. A navíc nám bylo fakt dost zima.
zastavujeme u románského kostelíka Saint Pierre des Tripiers, je opravdu velmi půvabný. Krom obdivu k místním stavitelům (aktuiálně tu žije 77 lidí), kteří v podmínkách rozhodně nejednoduchých postavili tak pěkný kostelík, obdivujeme i to, že sochy mají ruce a hlavy a vitráže stále drží.
Abychom si užili pořádnou vyhlídku, vyjíždíme na Roc des Hourtous a poté na Le Point Sublime, a kdyby tam tak nefoukalo, kocháme se ještě teď. Pohledů do údolí řeky Tarn se asi hned tak nasytit nedá.
A protože i v podvečer jsme měli pocit, že oko ještě něco snese, pokusili jsme se najít poněkud skryté vyhlídky nedaleko obce Saint Rome de Dolan, cesty jsou tzrochu značeny a trochu ne, vyhlídky zde nejsou nijak zabezpečeny (a o to je to napínavější, když i psík chce vidět), ale umožňují velmi pěkný pohled na most a jez v Les Vignes a peřejky nad ním.

Den šestý

Abychom si zasloužili snídani, vyrážíme na vyhlídku Rocher de Capluc, to je takové žebříky dostupné skalisko nad La Rozier, odkud je opravdu velmi pěkný výhled na údolí od La Rozier po proudu dál od soutoku s Jontem. Není to úplně vysoko, jen asi 580 mnm, ale stačí to a po ránu zde není mnoho lidí. A když má člověk kliku, může se opět potkat se zdejšími krasavci - supy.
naše chaotická povaha nás nutně zavádí k dalšímu skalnímu městu, tentokrát je to snad prý v Evtopě největší skalní město Chaos de Montpellier le Vieux. Upravené, ocestičkované, opatřené mostky a zábradlím, jistě vhodné pro celodenní rodinné skotačení. Měli jsme štěstí, že jsme zde byli skoro sami, dalo se tedy projít za pár hodin komplet všechny stezníky, vylézt na všechny povolené vyhlídky a nafotit nepřeberné množství stéle stejných šutrů. Je to pěkné, ale za srdce mne to nezatahalo, přestože zde dokonce jezdí i vyhlídkový vláček.
Odpoledne jsme se věnovali podstatně dávnější historii - okolo městečka Buzeins je nasypáno mnoho dolenů první, druhé i třetí kategorie, kdy naším cílem byly především ty první. Ne že by bylo úplně snadné je vždy najít, ale u některých se nám to povedlo. Některé jsme vynechali záměrně (nižší kategorie nebereme), některé jsme prostě neobjevili, přestože šipka jasně ukazovala směr a psala, že pár metrů... Prostě francouzské značení není vždy úplně dobře vypovídající. V nás, kteří jsme v Antequeře obdivovali tamní dolmeny Viera a Menga přece jen trochu hlodalo podezření, že si ty tři šutříky tady naskládali místní vesničané pro přilákání turistů, ale budiž, taky to jsou dolmeny.

Den sedmý

Zahajujeme zcela turisticky. Našli jsme si takovou cestičku na protějším kopci (tady vlastně cokoli je minimálně na protějším kopci, někdy je jich i víc) s tím, že bychom eventuálně mohli najít úplně famózní skalní bránu. A cesty jsou tu značené a vůbec, bude to brnkačka. Naprosto rutinérsky jsme se přes Les Vignes vyšplhali na protější kopec a zaparkovali v obci La Bourgarie. Z počátku jsme dokonce i našli značku a šli trochu prošlapanou cestičkou, u studánky napřed zmizela značka, pak zmizela - nebo se nám to tak aspoň zdálo - i cestička, šli jsme tak nějak intuitivně. Ale bránu Baousso del Biel jsme objevili, to byla taková drobná odměna. Vlastně spíš záloha na odměnu, protože pak nastalo několik poněkud složitých operací, kterak vyzdvihnout psíka přes obtížně slezitelné úseky strmého stoupání, ale podle mapy.cz jsme šli vlastně pořád dobře. Vztekáme se jdouce kolem neběžných tořičů a jiných orchidejí, proč takový kytky nerostou i u nás, pak dokonce potkáme pole konikleců a náhle voila! Našli jsme značku. Pak už to fakt nebyl problém dojít zpět.
Den bez kultury jako by nebyl, tak odpoledne dobýváme hrad Chateau de Peyrelade, konečně taky někde platíme vstupenky a pes má vstup zdarma. Zřícenina pěkná, rozlehlá, ovšem pro milovníka Trosek poněkud disgustující rádobystředověká hudba z reproduktorů, které se tvářily jako kámen, skřek útrpně vyslýchaného ve věži, několik panáků s vyříznutým ksichtem pro focení ještě horších ksichtů... No, škoda té zříceniny, jistě to myslí dobře, ale pěkný to není. Jinak podhradí velmi husté se dohovalo taky jen jako torzo či zřícenina, na to my tady nejsme úplně zvyklí. Je pravdou, že snad i díky tomu, že v kraji mnoho lidí nežije, kamení ruiny nebylo použito na novostavby ale zůstalo na místě. U nás nemožný postup.

Den osmý, návratný

K tomuto dni se váží pouze obrázky interiéru naší kapličky, no a pak ještě snímky z Le Puy, toto svaté místo jsme cestou zpět minout nemohli, ale krapet nám pršelo a vlastně už jsme si říkali, že svatých míst bylo dosti.Ale asi se sem někdy vrátíme.